Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

SCIENTIA EST POTENTIA

 
 

Islámské sekty

Bátiníja
Tento pojem islámské teologie označuje sekty a hnutí, které vyhledávají vnitřní symboliku (bátin) svatých spisů a podávají jejich ezoterický výklad. Místo aby, jak vyžaduje věrouka, věřili zjeveným slovům do písmene, snaží se je vysvětlovat symbolikou spisů. Není žádný všeobecný systém bátiníje, protože každá sekta používá jiné cesty k vysvětlení. Islámští teologové označovali za bátiníje ismáílské šíity, protože ti svou teologii koncentrovali zvláště na "vnitřní smysl
Šíité
Ší'itský islám, též ší'a (z arabského شيعة, zkrácenina z Ší'at Alí شيعة علي neboli Strana Alího či Přívrženci Alího), je jedním ze dvou hlavních proudů islámu (druhým je sunna). Stoupenci ší'iy se označují jako ší'ité. V rámci islámského světa tvoří menšinu, majoritní skupiny ší'itů se nacházejí v Íránu, Ázerbajdžánu, Bahrajnu a Iráku.
Za ší'ity jsou považováni ti muslimové, kteří za legitimní vůdce islámské obce považují jen potomky Muhammadovy rodiny v linii počínající jeho bratrancem a zetěm Alím ibn Abú Tálibem. Ší'ité po Muhammadově smrti roku 632 neuznali za právoplatného chalífu Abú Bakra ani jeho následníky Umara a Uthmána. Teprve Alí, který se stal čtvrtým voleným chalífou, je podle ší'itů pravý vůdce muslimů, imám, a po něm další z jeho rodu.
V průběhu let se ší'a rozdělila do mnoha větví, největší co do počtu stoupenců je isná ašaríja. Méně početnými ší'itskými skupinami jsou zejména ismáí'líja (z níž se vznikli např. asasíni nebo alawité) a zajdíja.
Počet stoupenců ší'itského islámu je odhadován na 10–15 % z celkové muslimské populace, což čítá okolo 130–190 milionů muslimů.[1] Velká část ší'itů žije na Blízkém východě. Majoritní náboženské skupiny tvoří ší'ité v Íránu (89 % z celkového počtu 98 % muslimů[2]), Bahrajnu, Iráku a Ázerbajdžánu.
Menší komunity žijí v Libanonu, Sýrii, Indii, Pákistánu, Afghánistánu, Turecku, Albánii, Jemenu a Saúdské Arábii (převážně Východní provincie; 10–15 % z celkové populace[3]). Další poměrně početné ší'itské komunity žijí v menších státech okolo Perského zálivu, jsou to především Katar, Kuvajt (ší'ité tvoří 30 % z celkového počtu 85 % muslimů[4]) a Spojené arabské emiráty. Existují i menšinové komunity po celém světě.
Zakladatel islámu, prorok Muhammad, zemřel roku 632. Nikdy se nezmínil o tom, kdo by měl vést muslimskou obec (umma) po jeho smrti, proto byli jeho následovníci náhle postaveni před problém Muhammadova nástupnictví. Bylo patrné, že to byla především Muhammadova osobnost, která držela ummu pohromadě.[5] Ten, kdo by se stal Muhammadovým nástupcem (chalífou, následovníkem), by získal moc a výsadní postavení mezi všemi muslimy. Už v této době vystoupili stoupenci Alího ibn Abí Táliba, kteří požadovali zachování pokrevní příbuznosti s Prorokem.[6] Alí byl Muhammadův bratranec a manžel Muhammadovy dcery Fátimy a podle islámské tradice byl po Chadídže vůbec druhým člověkem, který přijal islám.[7] Alí byl později zvolen vůdcem rodu Banú Hášim, a to zejména díky jeho blízkému kontaktu s Muhammadem, manželství s Prorokovou dcerou a díky jeho rané konverzi k islámu.[8] Alího stoupenci též tvrdili, že Muhammad během své poslední cesty do Mekky určil Alího jako svého nástupce.[9]
Nárok na vedení obce si však dělali i další muslimové, především pak Abú Bakr, Muhammadův tchán, otec jeho ženy Á'iši. Ve prospěch Abú Bakra hrála skutečnost, že mu Muhammad svěřoval vedení modliteb v době své nemoci a vedení muslimů při výroční pouti v roce 631.[5]
Cháridžovci
Stoupenci nejstarší islámské sekty, vytyčují přísné etické požadavky. Cháridžovci vypověděli r. 657 čtvrtému chalífovi Alímu poslušnost a odmítli uspořádání následnictví podle původu. Požadovali místo toho volbu společenstvím všech věřících. Dnes přežívá již jen malý zbytek umírněných cháridžovců, zvl. v Ománu a v alžírských oázách Mzab.
Sunna
Sunna (arabsky: سنة) znamená doslovně „cesta“ nebo „zvyk“ a tvoří jeden z pramenů islámského práva
Mohamedova smrt znamenala definitivní uzavření Božích seslání – jeho prorockou roli nikdo další nepřevzal. Korán byl vzat jako souhrn všech nařízení, která Bůh lidstvu dal. Velmi záhy se však ukázalo, že Korán sám o sobě sice obsahuje řadu pravidel, ale ty mají obvykle pouze formu doporučení a vztahují se často jen ke konkrétní situaci, ve které se v době seslání muslimská obec nacházela. Vágní verše Koránu, které navíc nic neříkají o trestech (až na několik výjimek), nemohly rodícímu se teokratickému státu vystačit jako jediný právní pramen. Přirozeným řešením se stala sunna. Toto slovo lze obtížně nahradit český výrazem, občas se používá fráze prorocká tradice. Obecně se jedná o soubor výroků a činů Mohameda v době svého prorockého poslání. Další arabský výraz, který je v této souvislosti používán, jsou hadísy. Významový vztah mezi těmito dvěma slovy je velmi úzký, avšak někteří učenci islámského práva používají slova hadís k označení verbálního sdělení, zatímco sunna slouží k označení spíše Prorokova chování.[1] Hadísy by se daly označit za jednotlivé výroky a činy Mohameda, jejichž sbírky v podstatě vytvářejí sunnu. Hadísy ovšem zaznamenávají také výroky a činy nejbližších Mohamedových spolupracovníků a nástupců. Tento typ tradic sice také má právní hodnotu, ale nižší, než tradice Proroky. V islámu je oddělení Božského seslání a soukromých výroků Mohameda velice zajímavý a unikátní. Mohamed kladl na oddělení Božího slova od svého veliký důraz. Ostatně v Koránu Bůh často promlouvá přímo k Mohamedovi, odpovídá na jeho problémy a dokonce jen kárá, jak je tomu ve verších 80:1-10. Odůvodnění využívání sunny jako dalšího prameny lze nalézt přímo v Koránu. Verše 33: 21 a 38 a 7:158 vybízejí věřící, aby následovali svého Proroka jako živoucí příklad vhodného chování. Některé sekty a myšlenkové školy vidí sunnu na stejném úrovni, jako je Korán, veškeré Mohamedovo chování pokládájí za vnuknuté Bohem. Dnes je brána jako doplněk Koránu či jako jeho vysvětlení. Raní myslitelé naopak hodnotili sunnu velmi nízko, pro nevalnou věrohodnost většiny hadísů.
Ihned po Mohamedově začaly vznikat první tradice, předávané většinou ústně. Obrovské množství z nich bylo naprosto vymyšleno, většinou aby podpořilo stanoviska té které strany a především vládnoucí dynastie. Hadísy si navzájem odporovaly a bobtání jejich počtu představovalo vážnou hrozbu autoritě jednotného chalífátu. Vznikla tak potřeba kodifikovat věrohodné hadísy a vyloučit ty pochybné. Sběratelé hadísů byli postaveni před nelehký úkol. Al-Buchárí, autor nejuznávanější sbírky hadísů prý vybíral z několika stovek tisíc jednotlivých tradic. Poté, co procestoval celý islámský svět dal nakonec dohromady 9 tisíc hadísů, které pokládá za správné. Nicméně i o věrohodnosti některých z nich měl pochyby. Základní metodou, která se nakonec při ověřování pravosti prosadila, je sestavování jakéhosi rodokmenu tradic. Každý hadís je nejprve uveden řetězcem osob (isnád nebo silsila), který by měl spojovat editora sbírky a nějakého blízkého společníka Mohameda. Badatelé se pak pokoušeli prokázat důvěryhodnost nebo naopak nedůvěryhodnost osob v řetězci. Luboš Kropáček zmiňuje druha Proroka Abú Hurajrova a jeho 5347 hadísů s nevalnou důvěrou v islámském světě. I sbírek hadísů existuje velké množství. V sunnitském světě se nakonec prosadilo šest sbírek, které jsou považovány za pravé. Jedná se o sbírku již uvedeného Buchárího, dále Muslima al-Hajaje, Abú Da´uda, al-Tirmidhího, al-Nasa´ie a Ibn Maja. Poslední z nich bývá občas zaměňován Málikem ibn Anasem, zakladatele jedné ze hlavních právních škol. Jeho sbírka je považována za velmi kvalitní, ale, jelikož vznikla dříve, postrádá propracovaný „rodokmen“ isnád.
Přes jistou redakci hadísů je stále jejich množství tak ohromné, že bylo nutno určit další metody jejich zpracovávání v konkrétní právní postoje. Uznané tradice tak byly rozděleny do tří kategorií – správné (salih), dobré (hasan) a slabé (da´if). První skupina je všeobecně uznána a nejsou vůči ní vznášeny žádné vážnější výhrady. U hadísů druhé kategorie je možné nalézt jisté nedostatky, ale obecně jsou považovány za pravé. U poslední kategorie je věrohodnost tradic značně nejistá a je možné o nich mít velké pochyby. U hadísů se také užívá pravidla nasch, tedy rušení starších tradic novějšími. Tato praxe je však i zde stejně sporná, jako u Koránu, možná ještě více. U hadísů se obvykle spíše sleduje konkrétní situace, při které měl vzniknout. Obrovské množství tradic umožňuje islámským učencům využít jich jako argument téměř pro cokoliv.
Na závěr bych vzpomněl, že šíitská i cháridžovská odnož islámu, spolu s některými novodobějšími sektami, neuznává mnohé z hadísů ani celé některé sbírky. Důvody jsou především politické, šíité například odmítají uznat hadísy sestavené sunnity a místo toho mají vlastní sbírky výroků Proroka, Alího i ostatních chalífů, které jednotlivé šíitské odnože uznávají. Všechny přitom mají stejnou hodnotu. Rozštěpení šíité se však nikdy na žádné kanonizované sbírce hadísů neshodli a používají i mnohé ze sunnitských sbírek spolu s vlastními.
Ismá'ílíja
Ismá'ílíja, někdy též označována jako sab'ija (čili sedmíci, sekta sedmi), je extrémistická islámská sekta. V rámci ší'itského islámu se jedná o druhou největší větev (největší ší'itská skupina jsou dvanáctníci). Jméno ismá'ílíje je odvozeno od Ismá'ila ibn Džafara, staršího syna šestého imáma Dža'fara as-Sádika. Ismá'il je stoupenci ismá'ílíji považován za pravého nástupce svého otce a tudíž sedmého imáma, čímž se liší např. od dvanáctníků, kteří považují za sedmého imáma Džafarova mladšího syna Músu al-Kázima.
Počátky ismá'ílíji sahají do 8. století. Tehdejší šestý imám Dža'far as-Sádik (702–765) vybral za svého svého nástupce syna Músu al-Kízima namísto nejstaršího syna Ismá'ílíja. Músa byl přijat většinovou částí ší'itského hnutí, zatímco menší část nesouhlasila s Džafarovým rozhodnutí a za sedmého imáma uznávala Džafarova nejstaršího syna. Tato skupina od ší'iy se oddělila, čímž byl položen vznik ismá'ílíji.[1]
V průběhu dalších staletí z imá'ílíji vyrostla řada bojovných a extrémistických hnutí.[2] Asi největšího mocenského a politického rozmachu se sedmícům podařilo dosáhnout v době Fátimovského chalífátu (909–1171). V 11. století se od ismá'ílíji odštěpili drúzové, kolem roku 1080 se v rámci sedmíců zrodili pověstní asasíni.
V dnešní době patří k nejvýznamnějším větvím ismá'ílíje nizárijci, dále alawité či drúzové. Ismá'ílijské učení je rozšířeno v řadě islámských zemí jako je Írán, Pákistán či Jemen.
Přesné okolnosti vzniku ismá'ílíjské dogmatiky nejsou známy a dodnes tvoří směsici mýtů a prokazatelných skutečností.[3] Učení ismá'ílije se vyznačuje silnou dávkou esoteričnosti (bátin) a v průběhu svého formování během 9. a 10. století do sebe vstřebalo řadu vlivů včetně novoplatonismu, znát je i vliv např. indické filosofie.[1] Jednotlivé odnože ismá'ílíje uznávají za sedmého imáma Ismá'ílíja, případně jeho syna Muhammada. Odmítají učení o stěhování duší či reinkarnaci a postavu imáma chápou čistě jako hypostazi Slova či první projev vůle.[4] Pro učení ismá'ílijců je dále typický radikalismus spolu s extrémistickou propagandou.[1]
Asasíni
Asasíni bylo tajné ismáílitské hnutí, které vzniklo kolem roku 1080 a zaniklo zhruba o dvě stě let později, když jej vyvrátili Mongolové. Mylně se předpokládá, že šlo pouze o společnost vrahů, ve skutečnosti šlo o svébytnou náboženskou sektu, která vycházela z šiítské tradice islámu (šiíté tvoří a tvořili vždy +- 10% muslimského obyvatelstva). Asasíni poté přijali i ismáílitskou tradici Fatimovského Egypta ( to znamená, že se odštěpili od šiítů a stali se ismáílitskými šiíty). Nakonec přejali tradici imáma Nizára a stali se z nich 'nizárijští ismáílité'( tímto byla ideologická tvorba sekty zakončena). Předchozí složitý sloupec odštěpování souvisí s problémy v tehdejší šiítské společnosti, kdy různé klany a sekty uznávaly různé imámy.Proto konečný název 'nizárijští ismáílité' odpovídá uznávanému imámovi- Nizárovi, popravenému v Egyptě roku 1095.
Hasan se narodil v Persii (v městě Qumu nacházející se jihozápadně od Teheránu) kolem roku 1055. Nejprve byl tradičním šiítou, ale časem se z něj stal ismáílita. Hasan tedy putuje do Fatimovského Egypta, ovládaného ismáílitským režimem. Cesta však trvá několik let, protože Hasan si odskakuje do Indie a Arábie a snaží se najít "pravdu o smyslu života". Nakonec Hasan doráží do Egypta, kde probíhá spor mezi ismáílitskými imámy al-Mustansirem a Nizárem, který končí Nizárovou smrtí ( Hasan podporuje celou dobu Nizára). Hasan končí ve vězení, ale po údajném zázraku, kdy se před věznicí zřítí minaret (zlé znamení) je Hasan propuštěn. Putuje zpět do rodné Persie s jediným úkolem - nahlodat tamější sunnitskou moc. Centrálu si volí v pohoří Elborz u Kaspického moře. Tam objevil dokonalé útočistě v podobě slavné a nedobytné Alamútské pevnosti (Hasan ji získal lstí, když nejprve její posádku konvertoval k ismáílitství, poté se nechal propašovat do pevnosti a když místní velitel zjistil, že je pevnost ztracena tak ještě rád souhlasil, že mu za ni Hasan zaplatí 3 000 dinárů......tak získal Hasan jeden z nejimpozantnějších hradů středověku za 3 000 dinárů). Tyto události se datují do roku 1090 a znamenají počátek asasinského státu. Hasan byl zbožný a neuvěřitelně asketický muž, nechal dokonce popravit svého syna za to, že ho přistihl pít víno (pití alkoholu je pro muslimy zakázané, ale víno se v některých zemích toleruje). Hasan posiloval své pozice po celé Persii, ale v roce 1092 se seldžucký sultán Malikšáh rozhodl vojenskou invazí asasíny zničit. Tehdy asasíni provedli první politickou vraždu a zabili sunnitského učence Nizámalmulka. Hasan zemřel v roce 1124 a zanechal sektu v dobrém stavu.
Noví vůdci sekty po Hasanovi se začali sami prohlašovat za imámy a započalo dědičné právo na vůdcovství. Asasíni byli pod obrovským tlakem od okolních sunnitů a přežívali jen díky neustálému vraždění seldžuckých vezírů a generálů. Přesto se začínají ismaílité stále více sbližovat se sunnity a časem se z vůdců sekty stávají neoficiální leníci seldžuckých sultánů, Syrští asasínové (v Syríi od roku 1090) jsou mnohem slavnější, než jejich perští příbuzní a to hlavně díky tomu, že byli v kontaktu s tehdejšími křižáky. Teoreticky spadali pod vládu Alamútského vůdce, ale prakticky v Sýrii vládl samostatný asasínský vůdce - Evropany nazývaný "Stařec z Hory" - kvůli tradiční horské poloze asasínských pevností. Roku 1097 se Sýrií přehnaly křižácké houfy a začíná zlatý věk syrských asasínů, symbolizovaný osobou Rašiduddína Sinána (vládl 1162-1192).
Asasíni se snaží o zachování rovnováhy sil mezi sunnity a křižáky na Blízkém východě a mění aliance v podstatě ze dne na den. Účastní se například bitvy po boku antiochijských vojsk, ale o rok později napadají johanitské vesnice v okolí hradu Krak des Chevaliers patřící řádu johanitů. V roce 1174 údajně dokonce jednají o přijetí křestanství, ke které náleželo placení poplatků 2000 besantů templářům a spojenectví proti Saladinovi, ale toto jednání bylo rázně ukončeno jednookým templářským rytířem Walterem de Mesnil zabitím asasínského vyslance Abdullaha, což poznamenalo pověst templářského řádu. Jednou teorií ze zavraždění asasínského velvyslance byl fakt, že asasínové platili templářům 2000 besantů jako daň za neútočení, neboť templáři obepínali území syrských asasínů pásmem hradů kolem Tortosy. Smlouva s jeruzalémským králem Amalrikem ovšem tuto povinnost má ukončit. Podle některých historiků je ale 2000 besantů dosti zanedbatelnou částku pro tak bohatý řád, jakým byli bezesporu templáři a proto se domnívají, že zabití asasinského vyslance Abdullaha templářským rytířem Walterem de Mesnil nebyl organizovaný atentát, nýbrž pouhý omyl. Asasínové se nikdy nepokusili zabít velmistra jakéhokoli rytířského řádu, neboť dobře věděli, že titul velmistra není dědičný a proto by mrtvého velmistra plnohodnotně nahradil jiný podobně zkušený člen řádu.
Velkým nepřítelem ismáílitů byl sultán Saladin a jako jednomu z mála se mu také podařilo přežít útok elitních vrahů (přežil jen díky kroužkovému brnění, které stále nosil na těle). Sinánovi se ještě daří zavraždit jeruzalémského krále Konráda z Monferratu a následně umírá. Asasíni představují čtvrtou sílu na Blízkém východě (doplnují je Richardovi křižáci, rytířské církevní řády a Saladinovi sunnité). Asasínští vyslanci dokonce vyjednávali i s předními evropskými monarchy, kteří pobývali na Blízkém východě (Fridrich II., Ludvík IX. ...).
Roku 1256 padl Alamut do rukou Mongolů, znamenalo to předzvěst pádu syrských asasínů. Mongolové rozehnali, nebo pobili většinu perských asasínů a jejich ismáílitského obyvatelstva (prchli do Indie a založili novou centrálu učení) a nalomili tak moc celé sekty. V Sýrii se asasíni drželi až do roku 1273, kdy všechny jejich města obsadil sunnitský mamlúk Bajbárs - na rozdíl od Mongolů nechal asasíny žít pod svou vládou jako věrné poddané (a pomocníky proti zbytku křestanů ve Svaté zemi). Potomci Asasínů přežívají dodnes v Persii, Sýrii a Indii (v 19. století dokonce v západní Indii tvořili oporu britské moci - vždy se stavěli proti indické nezávislosti). Samozřejmě po roce 1273 již žádné politické vraždy neprovádějí, ale jejich učení je stále oblíbené a dnes vzkvétají za vedení Agy Khana (Je to Ind, lze tedy usuzovat, že nizárijští ismáílité přenesli své hlavní sídlo z Alamutu do Indie, kde představují určitou politickou moc dodnes) O skutečné organizaci a učení asasínů toho je známo poměrně málo, neboť jejich knihovna byla při dobytí hradu spálena a popisy, které se dochovaly, často spojují legendy se skutečností. Pravděpodobně byli hierarchicky uspořádáni do devíti kruhů.V prvním kruhu byli obyčejní věřící, kteří obdělávali pole a žili podle mistrova učení, na druhém stupni již byli lidé, kteří se seznámili s omyly sunnismu a byli naprosto oddáni vůdci sekty - z osob v druhém stupni se verbovali Asasínové, kteří prováděli vraždy (ti byli na třetím stupni). Po třetím stupni následuje ještě 6 stupnů, které vedou přes ismáílitské kněze až k nejvyšším duchovním autoritám. Tato složitá hierarchie měla za úkol motivovat Asasíny a udělat ze sekty prý opravdovou tajnou společnost (za každý stupeň na který jste se dostali vám vůdce prozradil část tajemství o sektě). Slovo tajemství má ve víře ismáílitů obrovskou moc
Většina informací o Asasínech pochází z méně věrohodných pramenů, prakticky nejspolehlivějším pramenem je cestopis Milion, který napsal Marco Polo. Vzhledem k tomu, že tento cestopis měl sloužit jako obchodní příručka, nevěnoval jejich popisu příliš mnoho času. Informace z tohoto cestopisu lze však považovat za velmi spolehlivé, alespoň v rámci toho, co Marco Polo viděl přímo, což velmi přesně odlišuje od toho, co znal jen z doslechu. Marco Polo v roce 1273 navštívil jejich horskou pevnost Alamút v Mázendránu, která v letech 1090 až 1256 sloužila jako jejich hlavní sídlo. O Asasínech již píší i křižáčtí kronikáři ve svaté zemi a legendy o nich, jsou dále šířeny trubadůry po celé Evropě. Existuje také nepotvrzená smyšlená domněnka, že templáři přivedli skrze Orient do Evropy Asasínské učení, které motivovalo Evropany k zakládání prvních tajných společností při nástupu renesance. V básních se autoři zmiňují o obrovské loajalitě Asasínů k jejich vůdci až do 20. století.
Marco Polo uvádí, že jejich vůdcem byl Rašíd ad-Dín Sinan, známý jako „Stařec z hor“ a že mu byli členové hnutí bezmezně oddáni. Dle Marca Pola v horách existovala tajná zahrada, kde rostly nádherné stromy a keře, stály paláce zdobené zlatem, vedly kanály s tekoucí vodou, medem a vínem. Žily tam nejsvůdnější ženy světa, atd. Zahrada měla být postavena podle vzoru ráje popsaného prorokem Mohamedem. V této zahradě byl bojovníkům po určité době umožněn pobyt. Do zahrady se měli dostávat prostřednictvím opia a hašiše.
Další legenda vypráví o „skoku smrti“, tento popis se objevuje v několika evropských kronikách. Nejslavnější popis tohoto skoku je spojen s návštěvou hraběte Jindřicha ze Champagne, titulárního krále jeruzalémského, u vůdce asasínů v jeho pevnosti. Aby dokázal Jindřichovi své tvrzení, že žádný z křesťanských bojovníků nemůže být tak oddaný jako jeho muži, dal pokyn dvěma mladíkům, stojícím na vrcholu vysoké věže. Ti se bez váhání vrhli střemhlav do hloubky pod sebou, kde se roztříštili o skály.
Wahhábismus
Wahhábismus vznikl v 40. letech 18. století a byl pojmenován podle svého zakladatele, Muhammada ibn Abd al-Wahhába. Ten se svojí činností snažil o obrození sunnitského islámu, protože věřil, že je zkažený cizími vlivy. Řešení viděl ve fundamentálním výkladu celého náboženství a k návratu ke Koránu. Také bojoval proti všem reformám a změnám, které přinášela nová doba. Přestože se nesetkal s velkým ohlasem, k jeho věrným následovníkům na arabském poloostrově však patřil emír Muhammad ibn Saúd, zakladatel budoucího státu Saúdské Arábie. Saúdové ustanovili po vytvoření království wahhábismus jako státní náboženství a hlavní prvek zákonodárství. Na začátku 21. století Saúdská Arábie jako centrum této formy islámu jej pomocí svých misí šíří do ostatních zemí s převážně muslimským obyvatelstvem, země na to vynakládá velké sumy ze svého nemalého bohatství. Velké rozpaky dělá šíření wahhábismu například v Rusku, převážně na Kavkazu a v Tatarstánu a na Balkáně