Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

SCIENTIA EST POTENTIA

 
 

Judaismus

Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa - Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru Židů obraty jako „izraelitská víra“ (Israelitischglauben), „židovská víra“ (Jüdischglauben) nebo „Mojžíšská víra“. Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo dat (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-nábožensko-nacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejština), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik, a podobně. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.
"Etnický Žid"
Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy; člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za míšence prvního stupně, člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za míšence druhého stupně. Po válce a založení státu Izrael v r. 1948 byl ustanoven Zákon o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě
Halachický žid"
Zatímco "etnickým Židem" je nutné se narodit, židem podle židovského náboženského práva - halachy - je možné se narodit i stát. Tzv. halachickým židem je každý, kdo:
• se narodil židovské matce, která sama byla halachickou židovkou (židovství se dědí materlineárně, nikoli paterlineárně, jako je tomu např. u islámu)
• každý, kdo podstoupil předepsaným způsobem gijur a konvertoval k judaismu. Konvertita je rovněž i státem Izrael uznán za člověka, kterému náleží právo návratu.
Původ judaismu
Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. O detailech se můžeme pouze dohadovat. Podle Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové, Abrahám, Izák a Jákob - tito jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho Boha. Se změnou Jákobova jména na Izrael (Bůh bojuje), se Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův stává Bohem Izraele. Jákob, poslední z patriarchů, měl 12 synů, z nichž povstalo dvanáct kmenů, které se jednotně nazývaly Izraelem. Po vyjití z egyptského otroctví jim byl skrze Mojžíše dán Boží Zákon - Tóra, což je moment, který je označován za "založení" židovského náboženství.
Vědecká teorie je mnohem méně květnatá, než jak je historie předkládaná v Bibli - pro naprostou většinu údajů obsažených v Tóře neexistuje jediný hmotný pramen, a většina biblických postav je postavena na úroveň postav mýtických, pro jejichž existenci nemáme žádné důkazy. Navíc Biblí popisovaný nomádský život v sobě obsahuje anachronismy, které mluví o poměrně pozdním ucelení jednotlivých legend.[1]
Vznik Izraele
Současný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly někdy kolem 15. - 14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později, s nástupem hlavní vlny (kterou někdy ztotožňují s biblickým Jozuem), vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. Teorie, že k Exodu došlo za vlády faraóna Ramesse II. (a k obsazení země tedy v průběhu následujících sta let) je sice velmi populární a nabízí se jako velmi srozumitelné vysvětlení, nicméně pro ní neexistuje jediný hmotný doklad či zápis. Bible sama neuvádí ani faraónovo jméno, pouze udává dvě města v Egyptě, na nichž měli hebrejští otroci pracovat – Pitom a Ramesse, což jsou města, která založil právě Ramesse II.
Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merneptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Izrael je na ní jmenován jako národ či společenství, které je „potřeno a už nemá žádné sémě“. Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merneptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) - lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ.
Monoteismus
Esencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha (Dt 6, 4) a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, byť hierarchicky „nižší“, je velmi překvapivá – judaismus v tomto ohledu nemá paralelu nikde jinde na světě, a to ani v Achnatonově náboženské reformě, ani v zoroastrismu. Tento fakt činí z judaismu nejstarší monoteistické náboženství na světě.
Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kenaanských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), které byly sjednoceny do kultu jediného Boha, označovaného čtyřpísmenným jménem JHVH a do češtiny překládaného jako „Hospodin“ (staroslovansky "Pán"). Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. dochází ke konstituci Izraele pod královskou vládou, přičemž "státním" kultem Izraele se stává kult jediného Boha, avšak tím není vývoj judaismu zdaleka uzavřen.
Pobiblický vývoj
Judaismus prodělal od vzniku království až po babylónské zajetí dramatický vývoj, během kterého se nakonec podařilo potlačit všechny vnější znaky polyteismu, dříve hojně praktikovaného. Nicméně řada vědců se domnívá, že určité známky babylónského a perského vlivu se v judaismu projevily, a to především přítomností andělů, kteří se vyskytují i v Bibli, dále démonů, zároveň byla velmi podrobně rozpracována víra v Mesiáše jakožto konečného vykupitele (která se v Bibli rovněž nevyskytuje zcela tak, jak je podávána dnes).
Nástup ústní Tóry
Podrobnější informace naleznete v článku Ústní Tóra.
Již za Ezdrášova období bylo čtení z Tóry povýšeno na liturgický a posvátný akt, ke kterému bylo také přidáno vykládání a studium daného textu – právě zde započíná fenomenální nástup ústního učení, jehož nositeli se stanou farizeové, kteří jako jediná skupina přežijí zánik starověkého judského státu v r. 70, a určí směr, kterým se judaismus bude ubírat následujících dva tisíce let.
Eschatologie
Podrobnější informace naleznete v článku Mesiáš.
Židovská eschatologie se začíná rozvíjet již v biblickém období (viz Nu 24, 17) a především v období rozděleného království, v době smrtelného ohrožení nejprve severního Izraele a posléze i jižního Judska. Vpády cizích vojsk byly v židovství brány jako Boží trest a dochází prudkému vzestupu prorockého hnutí, jehož cílem bylo napravit lid a přimět jej k pokání v naději, že se Bůh slituje nad svým lidem a nenechá jej padnout. Mesiášská eschatologie, tak jak ji známe dnes, se ale rozvíjí až v dobách Druhého Chrámu, především během období vlády Hasmonejců a po něm. Svůj vrchol zažívá na přelomu letopočtů – právě v této době vzniká křesťanství, původně pouze jako židovská apokalyptická sekta, která se později přetransformuje na svébytný náboženský směr. Někteří vědci (např. Norman Cohn) se domnívají, že víra v mesiáše je ve svém konečném důsledku rovněž ovlivněna perským zoroastrismem, především ideou závěrečného souboje sil dobra a zla, které se stává hnacím motorem ideologie řady židovských sekt, především Esejců.
Rabínské období
Období judaismu, který označujeme jako „rabínský judaismus“, začíná krátce po zničení Chrámu v r. 70 a v podstatě trvá až dodnes. Po ztrátě národní, státní a náboženské suverenity převzali otěže vedení národa namísto králů či kněží nebo proroků učenci – chachamim, nazývaní též učitelé – rav, pl. rabim, tedy rabíni. Rabíni byli příslušníci farizejského směru, původě minoritní společnosti, která získala značný vliv během vlády královny Salome Alexandry. Poměrně úspěšně potlačili v prvních staletích n. l. eschatologické a mesianistické tendence, které v jejich očích znamenaly především ohrožení židovského národa jako celku, a dali jim pevné hranice, aby výskyt mesianistických excesů omezili na minimum. Zároveň sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávané ústně, a zkompilovali dvě fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Zákon – Tóra a její naplňování - se stal středobodem každodenního života Židů. Veškerá právní ustanovení, ať už se týkala práva náboženského nebo civilního, byla pevně svázána s Tórou, stejně každodenní činnosti jednotlivce i společnosti. V této době pozdního starověku byl rovněž pevně ustanoven kalendář, svátky a veškeré rituály byly přizpůsobeny nastalé situaci, totiž aby mohly být vykonávány a řádně prováděny i bez Chrámu a vlastního státu, na jakémkoli místě, v jakékoli době.
Aby judaismus neustrnul a nezkostnatěl, byly výroky učenců postaveny na nižší úroveň, než výroky Bible. V principu je možné o výrocích a učení rabínů polemizovat a argumentovat, o výrocích Bible nikoli. Toto je princip, který si judaismus, zvláště pak jeho ortodoxní a konzervativní forma, udržel dodnes.
Principy víry v judaismu
Víra v Boha
Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Současná religionistika se domnívá, že židovský monoteismus vznikl synkrezí starších, polyteistických kultů blízkovýchodního starosemitského panteonu, které byly následně sjednoceny do kultu jediného Boha. Pozůstaky tohoto dávného mnohobožství spatřují religionisté v množství jmen, která Bůh v judaismu má.
Jméno Boží
Podrobnější informace naleznete v článcích JHVH a Boží jména v judaismu.
Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí v judaismu. Nakládání s Božími jmény vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť 3. přikázání z Desatera nařizuje „nebrat jej nadarmo“. Ve starověku se věřilo, že jméno vyjadřuje i charakter - znalost jména osoby tudíž znamenala i znalost jeho charakteru a vnitřního já, znalost jmen bohů pak měla umožňovat ostatním bohům nebo i lidem tyto bohy vzývat, eventuelně mohli svého boha „přemluvit“ či jinak jej přimět, aby konal dle jejich přání - báje o moci božských jmen a o síle, kterou propůjčují, jsou známé již ze starého Egypta.
Definice víry v judaismu
Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha. Situaci v období na přelomu letopočtů dobře ilustruje následující příběh z Talmudu:
„ Přišel jeden pohan k Šamajovi a řekl mu: Stanu se židem, pokud mě naučíš celému učení Tóry po dobu, co vydržím stát na jedné noze. Šamaj se rozlítil, neboť to považoval za drzost a pohana vyhnal. Tentýž pohan přišel k Hilelovi a učinil mu tentýž návrh. Hilel řekl: Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim. To je podstatou Tóry, vše ostatní je jen komentář. Nyní jdi a uč se. “
V talmudickém období nacházíme další pokusy zjednodušit a zestručnit zásady víry. V traktátu Makot 23b-24a se učí, že Bůh dal Mojžíšovi 613 přikázání, David je zestručnil na 11 (Žalm 15), Izajáš na šest (Iz 33, 15-16), Micheáš na tři (Mi 6, 8) a Abakuk na jedno a to „Spravedlivý z víry živ bude“ (Ab 2, 4).
Maimonidových 13 článků víry
Nutnost mít stručné základy a principy víry se ukazovala stále více po nástupu křesťanství a islámu. Ačkoli vzniklo mnoho pokusů shrnout učení judaismu do několika vět, nejuznávanějším se stalo Třináct článků víry (Šaloš esre ikarim), jejichž autorem je Maimonides, který je sepsal ve svém komentáři k 10. kapitole Mišny Sanhedrin (perek Chelek). Třináct článků ve stručnosti zní:
• Bůh existuje
• Bůh je jeden
• Bůh je netělesný
• Bůh je věčný
• Jedině Bůh sám může být uctíván
• Proroctví zaznamenaná v Bibli jsou pravdivá
• Mojžíš byl největším prorokem
• Tóra je božského původu
• Tóra je neměnná a nezměnitelná
• Bůh je vševědoucí
• Mesiáš jistě přijde
• Nastane vzkříšení mrtvých
Maimonidových třináct článků nebylo vždy bezvýhradně uznáváno. Dokonce ani dnes, kdy jsou součástí většiny sidurů, jsou brány více jako doporučení, než jako závazné dogma.
Polemika po Maimonidovi
Kromě těchto Třinácti článků existují i další definice, které sice nejsou tak známé, nicméně co se týče závaznosti, jsou na stejné úrovni jako články Maimonidovy:
Toto jsou tři články víry (a z nich vyplývající osm „kořenů“) od Josefa Alba (zemř. 1440) z jeho knihy Sefer ha-ikarim:
• Víra v Boha
o Bůh je jeden
o Bůh je netělesný
o Bůh je nadčasový
o Bůh je naprosto čistý (neposkvrněný, dokonalý)
• Víra v božskost Tóry
• Víra v odměnu a trest
o Bůh je prozřetelný
o Bůh je vševědoucí
o Proroctví Boží jsou pravdivá
o Boží proroci (bibličtí) byli skutečnými proroky
K těmto celkem jedenácti zásadám předkládá Albo ještě tzv. „Šest věroučných mínění“:
• Stvoření světa z ničeho (creatio ex nihilo)
• Mojžíš byl největším z proroků
• Tóra je nezměnitelná
• Dodržování Tóry vede k osobnímu spasení (podílu na budoucím světě)
• Zmrtvýchvstání
• Mesiáš
Zatímco Jicchak Arama ve svém díle Akedat Jicchak předkládá tato:
• Stvoření světa z ničeho (creatio ex nihilo)
• Víra v božskost Tóry
• Víra v posmrtný život
Je třeba mít na paměti, že tyto pokusy o vytvoření židovského dogmatu probíhaly především na půdě Španělska pod vládou křesťanů, tedy v období, kdy Židé byli vystaveni velkému pronásledování a nuceni k tzv. disputacím, kde měli „obhajovat“ své učení proti křesťanům. Přesto tyto variace na vyznání víry poměrně dobře ilustrují základní body věrouky židovského náboženství.
Klasická díla judaismu
Posvátné spisy
Tyto spisy mají status svatých knih a jakožto slovu seslanému Bohem jim je prokazována náležitá úcta:
• Tanach – nazývaný křesťany „Starý zákon“ a biblisty „hebrejská Bible“ – je hlavním normativním dílem, určující celkový charakter židovského náboženství a kultury. Skládá se z Tóry, prorockých knih a spisů. Tanach popisuje dějiny světa od jeho stvoření, a vývoj vztahu Izraelitů (také nazývaných Hebrejci) k Bohu, jak je zobrazen v jejich historii od počátku času až do stavby druhého chrámu (515 př. n. l.).
o K Tanachu samotnému existuje množství komentářů, jejichž výklad ovšem není nutné brát jako závazný, nýbrž raději jako orientační. Komentáře samy o sobě, ač jsou součástí řady tištěných verzí Tanachu, nemají status svatých knih.
Další spisy
Tyto spisy se týkají výkladu tanachu a židovského náboženského práva. Míra úcty, kterou uvnitř judaismu požívají, stejně jako míra závaznosti, je různá. Tyto spisy ovšem nemají status svatých knih, tedy ne v tom smyslu, v jakém je svatou knihou Bible.
Charedim
Charedim (hebrejsky חֲרֵדִים, sg. charedi) označuje příslušníky nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu i judaismu vůbec. Slovo charedim je odvozeno od slova charada (strach, třes, bázeň), které bývá interpretováno jako „Ten, kdo se třese ve strachu při Jeho slovu.“[1] Někdy se proto pro charedim užívá výraz „bohabojní“. Odhady počtu charedim se různí, pohybují se zhruba od 600 000 do jednoho milionu přívrženců (ca 3 - 5% celosvětové židovské populace). Někdy se pro tuto odnož judaismu používá výraz ultraortodoxní judaismus, nicméně výklad pojmů „ortodoxní“ a „ultraortodoxní“ je nejednotný, pojmy nejsou nikde přesně definovány. Hranici lze vymezit podle přístupu k modernímu světu – ultraortodoxní jsou pak ti Židé, kteří se staví negativně k určitým aspektům moderního způsobu života, někdy i k sionismu (jakožto světskému státu Izrael) apod.[2]
Ultraortodoxní židé jsou vnitřně diferencovanou skupinou, dělí se na řadu vnitřních skupin, hnutí a sekt, a to i podle ritu. Základní rozdělení aškenázských charedim je na chasidim a mitnagdim. Sefardští charedim se na chasidy a mitnagdy nedělí. Aškenázští židé také tvoří naprostou většinu v celosvětové charedi populaci.
Způsob života charedim
Teologie ultraortodoxního judaismu se dá nejlépe shrnout do těchto bodů: Tóra - Talmud - Šulchan Aruch. Charedim uznávají absolutní závaznost jak psané tak i ústní tradice judaismu, která je v těchto dílech obsažena. Charedim věří, že jsou dalším článkem neporušeného řetězce tradice, který začíná předáním Tóry Bohem Mojžíšovi na Sinaji a pokračuje dodnes.
Soudobý způsob života charedim ovšem nemá své kořeny přímo v sinajské poušti, ale ve východní Evropě 17. - 18. století, kdy se formoval svět východoevropských židů, včetně jejich každodenních zvyků, jako je oblékání, stravování apod.
Literární činnost charedim se samozřejmě neomezuje pouze na Tóru a Talmud (která ovšem tvoří osu jejich života a myšlení), ale je velmi bohatá a neustále se rozšiřuje. Charedi žije v naprosté poslušnosti před Bohem a jeho zákonem - Tórou. Nejvyšší pozemskou autoritou pro charedim není stát, nýbrž rabín dotyčné synagogy nebo komunity. Rabín slouží stejně jako před dvěma tisíci lety jako soudce sporů, učitel a reprezentant komunity při jednání s okolním světem.
Odpor vůči novému
Ačkoli charedim jsou bráni někdy jako zpátečníci a lidé ustrnuvší v čase, není to přesné. Řada charedim sice následuje názor slavného prešpurského-bratislavského rabína Chatama Sofera, že Tóra zakazuje vše nové (neboť je sama o sobě dokonalá), avšak rychlý společenský vývoj během 20. století přinutil i charedim reflektovat moderní trendy, takže charedim běžně používají automobily, mobilní telefony, televizi apod. Zároveň bylo potřeba halachicky ošetřit používání nových technologií, takže charedim během uplynulých sta let vytvořili řadu halachot týkajících se řádného používání elektřiny, počítačů, internetu atd. Odpor se tedy týká spíše záležitostí ideologických než technologických. Role mužů a žen jsou přesně rozloženy (muž živí rodinu a zaopatřuje ji finančně i duchovně, ženy se starají o domácnost a děti), charedim sice využívají služeb izraelského státního systému, což jim ovšem nebrání odsuzovat jej jako herezi a vzpouru proti Bohu, rovněž pohled na témata jako evoluce apod. je velmi odmítavý a změna v současném pojetí nepřichází v úvahu.
Charedim vesměs považují okolní svět za zkažený a uzavírají se do svých vlastních „ghett“. Výjimku tvoří některé skupiny (jako např. Chabad Lubavič nebo náboženští sionisté), které se naopak snaží sekulární a asimilované židy navrátit k víře a k náboženskému životu.
Rodina
Rodina je pozemským středobodem života ultraortodoxních židů. Charedi rodiny mají běžně šest a více dětí, počet kolem deseti není výjimečný, což má za následek prudký růst jejich populace (především v Izraeli), na druhou stranu to také znamená velmi nízkou životní úroveň. Děti charedim jsou od útlého věku vychovávány k poslušnosti náboženských tradic a k následování způsobu života předků. Děti charedim většinou nenavštěvují státní školy (proti sekulárnímu vzdělávání panuje mezi charedim silný odpor), ale své vlastní, kde je hlavní náplní studia Tóra, Talmud a halacha. Od chlapce se očekává, že bude dále studovat na ješivě, aby byl kromě svého občanského zaměstnání i dobrým člověkem po stránce duchovní. U dívek byla ještě na začátku století situace komplikovanější, neboť řada vůdců charedim vystupovala proti myšlence zřízení dívčích ortodoxních škol (které zřizovala např. Agudat Jisra’el).
Oblékání
Asi nejcharakterističtějším znakem charedim pro nezúčastněného pozorovatele je jejich oblečení a celkový zjev. Oblečení, které ultraortodoxní muži nosí, bývá ve všedních dnech většinou černé, o Šabatu a svátcích dávají přednost jiným barvám, například zlaté, bílé apod. Ženy mají výběr mnohem volnější - podmínkou je pouze, aby sukně zahalovala kolena (v ideálním případě i kotníky - nohy jinak musí být zakryté alespoň punčochami), halenka neměla velký výstřih a rukávy přesahovaly přes lokty. Vdané ženy si vlasy zakrývají většinou šátkem, který jim zakrývá všechny nebo jen část vlasů. V některých skupinách si ženy vlasy po svatbě ostříhají a nosí na veřejnosti paruku.
Oblečení charedim vychází z oblečení východoevropských Židů z 16. - 17. století, respektive z oblečení polských a ukrajinských sedláků a šlechticů, kterými se inspirovali. Oděv není uniformní, charedim se často podle oděvu liší podle příslušnosti k té které sektě či skupině. Společnými znaky jsou de facto pouze kipa (většinou černá, ze sametu), talit a plnovous.
Pejzy (nakroucené lokny vlasů na skráních) nejsou obvyklé u všech skupin charedim, stejně tak jako pokrývka hlavy. Některé skupiny nosí klasický klobouk, jiné nízký klobouk se širokou střechou, někteří nosí beranice, buď štrejml (velká široká beranice, kterou nosí především Židé z Litvy, Maďarska nebo Rumunska) nebo takzvaný spodik (což je menší a vyšší beranice, především ze západního Polska). Jako oblečení nosí někteří charedim normální černý oblek s bílou košilí bez vázanky, jiné kaftan (jidiš: rekl) případně tzv. bekiš (sváteční plášť).
Organizace
Nejvýznamnějším zastřešovacím orgánem aškenázských charedim v Izraeli je organizace Ha-eda ha-charedit, (hebrejsky: העדה החרדית, dosl. „Obec bohabojných“) v aškenázské výslovnosti hebrejštiny „ha-eda ha-charejdis“), ve které společně zasedají jak chasidim, tak i mitnagdim. Ve vtahu k Izraeli je Eda ha-charedit silně antisionisticky zaměřená. Kromě této organizace existuje rozsáhlé politicko-náboženské hnutí Agudat Jisra’el nebo politická strana Šas.
Postoj ke Státu Izrael
Charedim dělí se nejen podle náboženských postojů, ale také např. podle vztahu ke státu Izrael – obecně je postoj charedim ke státu Izrael velmi rezervovaný a pragmatický. Některé ultraortodoxní skupiny (např. satmarští nebo bobovští chasidé či odštěpenecká frakce Neturej Karta) dokonce jeho existenci vůbec neuznávají, protože nebyl založen mesiášem, ale sekulárními sionisty. Většina charedim však zaujímá pragmatický postoj a uplatňuje svůj vliv v politice k získání sociálních přídavků a finančních prostředků pro náboženské školy.[3] Jiné skupiny, jako např. Chabad, gerští chasidé nebo Belzští chasidé jsou naopak vysloveně prosionistické.
Ortodoxní judaismus
Ortodoxní judaismus je proud judaismu, který v současnosti zastává zhruba 20 - 30 % židů na světě. Tento termín se objevil začátkem 20. století, když se od judaismu začaly odštěpovat volněji smýšlející skupiny, ze kterých později vzešel reformní, liberální a konzervativní judaismus. Název „ortodoxní“ pochází z řečtiny a je používán především v souvislosti s východním křesťanstvím, které se česky nazývá pravoslavné (z platónského ὀρθός orthos - správný, a δόξα doxa - názor). Ortodoxní židé o sobě často též hovoří jako o „tradičních židech“, čímž zdůrazňují věrnost tradici, konkrétně tradici židovského náboženského života tak, jak byla ustálena především ve východní Evropě v době od středověku až do konce 19. století. Ortodoxní judaismus není monolitní ideový celek, naopak sám se dělí na další podskupiny. Nejznámější a nejdůležitější jsou:
• Charedim - tzv. „ultraortodoxní židé“. Tvoří zhruba 5 % všech Židů. Charedim se dělí na
o Chasidim - chasidé, chasidští židé
o Mitnagdim - odpůrci (konkrétně chasidismu)
• Moderní ortodoxie - hebrejsky: Datim („náboženští“, někdy tento výraz označuje všechny věřící židy jako celek oproti židům sekulárním)
Ortodoxní židé jako celek jsou tradiční stoupenci rabínského judaismu, kteří se považují za jediný věrný zdroj neměnné víry Izraele. Ortodoxní judaismus klade silný důraz na autentičnost zjevení Tanachu a plnou autoritu rabínského zákona a jeho interpretace v Talmudu a dalších dílech rabínské literatury
Chasidismus (z hebrejského חסיד, chasid – zbožný) je židovské pietistické hnutí, které vzniklo na počátku 18. století v Haliči, dnes jihovýchodním Polsku a západní Ukrajině. Jeho zakladatelem byl rabín Jisra'el ben Eli'ezer, zvaný také Ba'al Šem Tov nebo Bešt (בעל שם טוב, בעש"ט „Pán dobrého Jména“, kolem 1700–1760).
Slovo chasid, zbožný, se vyskytuje již v Bibli a Mišně jako duchovní ideál člověka. V Pirkej Avot 5:10 se učí, že chasid je ten, kdo hlásá „co je mé, je tvé a co je tvé, je tvé“. Jako chasidim (zbožní) se označovaly některé skupiny v dobách Druhého chrámu (za vlády Hasmonejců), které dnes označujeme jako chasidim rišonim (první chasidé), nebo dále skupiny židovských pietistů ve 13. století v Německu (chasidej aškenaz, aškenázští chasidé). Název chasidismus označuje charismatické hnutí lidové zbožnosti, které vzniklo v 18. století, v době ideologického tápání po pogromech proruského kozáckého vůdce Bohdana Chmelnického, jehož oběťmi se stalo mj. asi 600 000 východoevropských Židů, a po rozčarování z falešných mesiášských hnutí Šabtaje Cviho a Jakoba Franka, která značně podkopala autoritu rabínů jakožto duchovních vůdců židovského národa ve východní Evropě.
Chasidismus hlásal v protikladu k tehdejšímu většinovému východoevropskému judaismu především radost z každodenního konání, kladl důraz na intenzivní náboženský prožitek, jehož člověk může dosáhnout pouze celým odevzdáním se a přilnutím k Bohu (devekut – přilnutí), chasidé také nezřídka propadali během modliteb extatickému vytržení. Podle chasidismu proniká Boží přítomnost (Šechina) celým světem a pro zbožného člověka je všechno dílo Hospodinovo; základním chasidským postojem je proto radost a pokora.
Chasidismus je příkladem lidového mysticismu a často se uvádí jako zatím poslední živoucí směr v judaismu, v jehož ideologii hraje velkou roli kabala. Mezi chasidy se kabalistické spisy, zvláště pak Zohar a spisy týkající se extatické a prorocké kabaly těšily a těší velké oblibě.
Opozice proti chasidismu
Chasidé se rekrutovali především z lidových a venkovských vrstev židovského obyvatelstva, z lidí, kteří byli velmi často negramotní, nevzdělaní a žili ve velké bídě. Jejich hnutí bylo svým způsobem symbolem odporu proti autoritativním typům učenců (např. Gaon z Vilna). Jejich odpůrci (hebrejsky: mitnagdim) jim kromě nevzdělanosti vytýkali pověrčivost, jako byla např. víra ve skřítky či démony (dybuky), zanedbávání studia halachických spisů a praktikování mystických praktik a meditací, jakož i kouzel a jistého druhu lidové magie. Halič v 18. století byla pro prostého člověka žijícího na venkově plná strašidel, skřítků a dalších nadpřirozených sil, proti kterým existovaly amulety, které Ba'al Šem Tov rovněž vyráběl a „posvěcoval“. Sám Ba'al Šem Tov často odcházel do hlubokých lesů v okolí města Medžybiž (ukrajinsky Меджибіж, polsky Międzybuż, v jidiš מעזשביזש‎ / Medžbiž, český ekvivalent Mezibuží), kde meditoval, působil též jako léčitel. Tyto aktivity byly často v očích odpůrců chasidismu dokladem heretické tendence nového hnutí. Chasidé i mitnagdim se vzájemně uvalovali do klatby a exkomunikovali. Stav nepřátelství trval až do 19. století, kdy chasidismus pod vlivem generací učenců následujících po Ba'al Šem Tovovi ustoupil ze svého původního lidově-extatického pojetí a stal se jedním ze směrů ultraortodoxního judaismu.
Odpůrcem chasidismu bylo také židovské osvícenské hnutí (Haskala), které naopak usilovalo o zařazení a uznání v okolní většinové společnosti. Inspirátory tohoto hnutí byli hlavně Moses Mendelssohn a Gotthold Ephraim Lessing.
Velcí rabíni
Ba'al Šem Tov měl započít svou mystickou dráhu někdy kolem roku 1730 v okolí města Tovste (polsky Tłuste, jižně od Ternopilu). Kolem sebe záhy soustředil kruh zhruba 30 žáků, kteří uvěřili v autentičnost jeho zjevení a v pravost jeho nadpřirozených schopností. Někteří jeho první žáci, jako např. Nachman z Kosova nebo Avraham Geršon z Koutů se časem dostali do větší či menší polemiky se svým učitelem (a v případě Avrahama Geršona i příbuzným), jiní, jako rabi Dov Ber, velký Magid z Meziříče (1710–1772), patřili původě k typům učenců, proti kterým Ba'al Šem Tov brojil. O Dov Berovi se traduje, že nejprve přišel chasidismus vyvrátit, ale po setkání s Ba'al Šem Tovem se sám stal jeho žákem, a nakonec i nástupcem. Magid z Meziříče a Ja'akov Josef z Polonného se stali prvními velkými teoretiky chasidismu, kteří do Ba'al Šem Tovova extatického a místy chaotického učení implantovali prvky luriánské kabaly jakož i cimcum (stažení se, myšleno tak, že Bůh sám sebe omezil (stáhl), aby vytvořil prostor pro stvoření světa) nebo již výše zmíněné přilnutí - devekut. Právě teorii o devekut Magid posunul z původního panteistického charakteru na konkrétní lidské poměry, a podle něj je to cadik, který stojí jako prostředník mezi Bohem a světem, právě díky svému přilnutí se (naprostému odevzdání se) Bohu. Jeho nástupce, Ja'akov Josef z Polonného, autor díla Toldot Ja'akov Josef, pak dokončil první fázi ideologického vývoje chasidismu. Pokud se Ba'al Šem Tovův chasidismus zrodil v lesích v Podolí, nyní se z něj stalo silné a motivované hnutí, které rychle šířilo v oblastech Haliče, Běloruska, Ukrajiny a Litvy.
Dalšími učenci byli např. rabi Lévi Izák z Berdyčeva (1740–1809), jeden z nejbližších žáků a nástupce Dov Bera, rabi Michal ze Zločova (zemř. 1742), rabi Nachum z Černobylu (1730–1798), rabi Nachman z Braclavi (1772–1810) nebo Šneur Zalman z Ljady, zakladatel směru Chabad a autor díla Tanja. Chasidští rabíni požívali velké autority, často se jim připisovaly zázračné vlastnosti jako schopnost přivolat nebo naopak odvrátit déšť, odvrátit pogrom nebo stvořit umělého člověka – golema. Rabíni se v chasidském prostředí postupně stávali vyšší vrstvou, jakousi obdobou šlechty, s velkou mocí a vlivem. Takto vznikaly celé rabínské dynastie. Literární činnost, jež byla u první generace chasidů minimální, se postupně rozšiřovala. Zatímco sám Ba'al Šem Tov údajně nikdy nic nenapsal (a díla jemu připisovaná jsou díly jeho žáků), s postavou Magida z Meziříče se do chasidismu dostává prvek učenosti. Díla chasidských rabínů, jako Sfat emet, Noam Elimelech nebo Tanja se stala významnými pojmy v literárním odkazu judaismu.
Spory uvnitř chasidim
Kromě ideologických rozporů mezi jednotlivými osobnostmi, které se daly očekávat, se chasidismus potýkal (a stále ještě potýká) i s jiným problémem. Vůdcovství v chasidismu vyžadovalo kromě vlastní učenosti i velkou váhu osobního charismatu, kterou ovšem nebyli rabíni vždy obdařeni. Osobní schopnosti jednotlivců se tak dostávaly do střetu s rabíny, jejichž původ jim ovšem sám o sobě nezaručoval nástupnictví ve vedoucí pozici chasidského hnutí nebo jednotlivých dynastií, jež si nárokovali. Tak docházelo ke kontroverzím mezi např. Šneurem Zalmanem z Ljadi a Nachmanem z Braclavi, pravnukem Ba'al Šem Tovovým. V těchto sporech, které propukaly mezi jednotlivci na konci 18. století, jsou kořeny dnešních sporů, a často i otevřené nenávisti mezi některými dynastiemi (např. mezi braclavskými a lubavičskými chasidy).
Chasidské dynastie
Chasidské dynastie se pojmenovávaly podle měst, ve kterých vznikly. Např. dynastie z města Bobowa se nazývá Bobover (v jidiš: bobovská), rabínská dynastie z města Szatmárnémeti (dnes Satu Mare v Rumunsku) se nazývá Satmar. Řada dynastií zanikla během holokaustu (např. Ba'al Šem Tovova medžybižská dynastie), některé přežily až do dnešních dnů, především v USA a Izraeli.
• Lubavič - zhruba 100 000 příslušníků. Známější jako Chabad Lubavič, celosvětové hnutí se sídlem v Crown Heights, Brooklyn. Původně z běloruského města Ljubaviči. Lubavičská dynastie se ztotožnila s hnutím Chabad, které založil Šneur Zalman z Ljadi. Jeho vůdcem byl Menachem Mendel Schneerson, známý též jako „Lubavičer rebe“, jenž byl svými stoupenci prohlášen za Mesiáše. Hnutí je výrazně prosionistické, podporuje izraelskou pravici, těší se též velké podpoře v USA.
• Satmar - zhruba stejný počet příslušníků, sídlí ve Williamsburgu, Brooklyn. Jsou známí především pro svůj odpor vůči sionismu a existenci světského židovského státu. Hlavou dynastie byl Joel Teitelbaum, zvaný též v jidiš „Reb Jojliš“, v současné době vedou dynastii jeho synové Aaron Teitelbaum a Zalman Leib Teitelbaum.
• Bobover - další významná chasidská dynastie rodiny Halberstam z Borough park v New Yorku, původně z haličského města Bobowa.
• Ger - t.č. jeruzalémská dynastie pocházející původně z Polska (Góra Kalwaria). Hlavou dynastie je v současné době Ja'akov Arje Alter.
• Belz - jeruzalémská dynastie, jíž vede rodina Rokeach, t.č. Jisachar Dov Rokeach, původně z ukrajinského města Belz.
Chasidských dynastií stále existuje obrovské množství, jsou mezi sebou často vzájemně provázány. Výše uvedené dynastie patří skutečně pouze k těm nejpočetnějším a nejvlivnějším.
Cadik a Admor
Chasidismus nebyl teoretický směr, nýbrž obnova lidové zbožnosti a každodenního života v bezprostřední důvěře a blízkosti Hospodinově a v očekávání mesiášského zásahu. Mesiášský element byl však téměř vytlačen postavou cadika - צדיק‎, spravedlivého. Cadik se stal z původně lidového typu světce osobou požívající mimořádné autority, jíž se přisuzovala zázračná moc. V chasidismu se společně s adorací cadika rozmohla i víra, že cadik je jedním z 36 spravedlivých (ל"ו צדיקים), na nichž stojí svět. Číslo třicet šest je někdy odvozeno od hebrejského výrazu לו ([lo], dosl. „jeho“, „jemu“, tj. Boha), jehož číselná hodnota v gematrii je 36. Idea 36 spravedlivých pochází již z talmudických dob, ale v chasidismu dostala nový náboj. Jednotlivec ze 36 spravedlivých bývá někdy označován v jidiš jako „lamedvovnik“ (lamed + vav (v aškenázské výslovnosti hebrejštiny jako „vov“) + ruská koncovka „-nik“, která přešla do jidiš).
Dalším pojmem, kterým jsou označováni chasidští rabíni a představitelé dynastií, je Admor (אדמו"ר), zkratka slov אדוננו מורנו ורבנו, adonejnu, morejnu, rabejnu - „náš pán, náš mistr, náš učitel“. Admor někdy slouží jako protiklad k titulu gaon, užívanému především mezi mitnagdim a dalšími nechasidskými směry.
Další odlišnosti chasidů od mitnagdim
Kromě ideologie se chasidský judaismus odlišuje od nechasidského především liturgickým ritem. Dnešní chasidé jsou bez výjimky potomky východoevropských Židů, jsou tedy původními následovníky aškenázského ritu. Vlivem luriánské kabaly se ovšem do jejich liturgie dostaly prvky sefardské liturgie, konkrétně palestinského ritu, na němž Luria během svého Safedského působení založil svou liturgii. Modlitební ritus (nusach), který chasidé následují, se nenazývá ani aškenaz, ani sefardi, nýbrž sfarad, tj. kombinace výše zmíněných vlivů.
Odkaz chasidismu
Vyprávění, průpovídky a příběhy chasidských rabínů počátkem 20. století zaujaly německého židovského filosofa Martina Bubera. Jeho „Chasidská vyprávění“ pak inspirovala řadu dalších, včetně českého spisovatele Jiřího Langera; tito autoři navštěvovali meziválečné chasidské osady a psali o nich. Mimořádně barvitý pohled do chasidského života nabízejí povídky a romány Isaaka Bashevise Singera (1902–1991).
Právě ty oblasti, kde žili chasidští Židé (Halič, Volyň, Podolí) asi nejhůře postihlo nacistické vyvražďování (šoa), takže se zachránili většinou jen exulanti, kteří dodnes tvoří chasidské obce hlavně v USA a v Izraeli. V Evropě se tedy s živým chasidismem prakticky nesetkáme; hnutí však zanechalo výrazný odkaz v umění, literatuře a filosofii.
Mitnagdim (hebrejsky Odpůrci) jsou ortodoxní aškenázští židé, kteří odmítají chasidismus. Jejich vůdčí osobností byl v 18. století Gaon z Vilna. Přestože se během 19. a 20. století chasidim a mitnagdim spojili zpět v rámci tzv. ultraortodoxního judaismu, stále mezi jednotlivými skupinami existuje jistá dávka nevraživosti. Svůj podíl na této nevraživosti sehrává i prosionistická nebo antisionistická orientace různých skupin chasidim nebo mitnagdim. Posledním velkým představitelem mitnagdim ve 20. století byl izraelský rabín Eleazar Menachem Man Šach z Tel Avivu, v současnosti je jím např. Rabi Josef Šalom Eljašiv z Me'a Še'arim v Jeruzalémě.
Moderní ortodoxní judaismus je hnutí ortodoxního judaismu, které se snaží o spojení tradičních zvyklostí a hodnot se sekulárním, moderním světem. Moderní ortodoxie je postavena na několika učeních a filozofiích.
Ve Spojených státech a také obecně v západním světě je převážně centristická ortodoxie podepřena filozofií Tora Umada (Tora a věda).
V Izraeli je moderní ortodoxie dominantně zastoupena náboženským sionismem. Nicméně všechna tato hnutí sdílejí mnoho stejných hodnot.
Moderní ortodoxní judaismus se začal vytvářet na počátku 19. století v západních zemích a USA jako reakce na reformní a konzervativní hnutí. Konkrétně ho vytvářely, nebo ho do určité země přivedly skupinky Židů, kteří sem emigrovali z východní Evropy.
Konzervativní judaismus
Konzervativní judaismus je vedle ortodoxního a reformního judaismu jedním z hlavních proudů současného judaismu. Tento směr je znám pod hebrejským názvem Masorti (מסורתי, tradiční). Masorti Olami je celosvětová zastřešující organizace konzervativního judaismu.
Konzervativní judaismus vznikl v první polovině 19. století v Evropě. Skutečného rozvoje dosáhl až v USA. Jedná se o kompromis mezi ortodoxním a reformním judaismem.
Zrod konzervativního judaismu je spojen se jménem česko-německého rabína Zachariáše Frankla (30. září 1801 – 13. únor 1875). Zachariáš Frankl se snažil o kompromis mezi tehdejším ortodoxním judaismem, který považoval za zkostnatělý a nevhodný pro moderní svět, a reformním judaismem, populárním především v Německu, jehož reformu považoval za příliš radikální. V roce 1845 se s reformním hnutím kvůli jeho postojům rozešel a v r. 1854 se stal hlavou Židovského teologického semináře ve Vratislavi (Das Jüdisch-Theologisches Seminar in Breslau). Tento seminář se stal prvním moderním vzdělávacím institutem zaměřeným na výuku tradičního judaismu ve spojení s moderním historicko-kritickým přístupem.
Ve svém díle Darchej ha-mišna (Cesty Mišny) Frankl specifikoval cíle nového směru - těmi mělo být zachování židovských tradic, šabatu i hebrejštiny jako bohoslužebného jazyka, ale také otevření vývoje halachy modernímu světu a stále těžším podmínkám, se kterým se tradiční pojetí náboženství muselo potýkat. Zároveň propagoval i zapojení vědy a kritického přístupu při studiu Talmudu a dalších rabínských spisů. Svůj směr nazval obecným („katolickým“) nebo též „pozitivně-historickým“ judaismem. Po emigraci řady přívrženců Franklova pojetí před a po druhé světové válce do USA se ujal pod vlivem Solomona Schechtera název „konzervativní“.
Rozvoj ve Spojených státech během 20. století
Pod vedením Solomona Schechtera bylo ustanoveno nové centum konzervativního judaismu v USA. Schechter působil v letech 1902 - 1915 jako prezident Jewish theological seminary of America v New Yorku. Během tohoto období založil zastřešující organizaci konzervativních synagog v USA United synagogues of America, později rozšířenou na United synagogues of Conservative Judaism (USCJ).
Po druhé světové válce došlo k velké migraci židů z východní Evropy, kteří se po zkušenosti z holocaustu nechtěli vrátit do svých původních zemí. Nově příchozí pocházeli jak z východní Evropy, která byla tradiční baštou ortodoxního judaismu, tak i západní, kde převádaly spíše reformní tendence. Konzervatvní judaismus se ukázal jako přijatelnou alternativou pro ty, kteří se pod dojmem válečných událostí chtěli vzdálit kultuře, ze které vzešli, a druhou stranu se nechtěli zříci zcela judaismu jako takového.
Konzervativní judaismus ve světě
Nejvíce konzervativních židů žije v USA (cca 1,5 milionu). Konzervativní komunity najdeme v dalších 35 zemích světa, včetně Izraele, Argentiny, Mexika, Anglie, Francie, Německa, Maďarska nebo Ruska.
Konzervativní hnutí se na rozdíl od některých reformních nebo ortodoxních směrů od začátku profilovalo jako hnutí podporující sionismus a stát Izrael. Již od konce 50. let hnutí začalo působit v Izraeli, v r. 1979 pak byla ustanovena samostatná izraelská větev konzervativního judaismu, která poprvé použila název Masorti. Hnutí se soustředí na pomoc a výuku judaismu zvláště mezi imigranty ze zemí bývalého SSSR, východní Evropy a Etiopie.
Hlavní vzdělávací instituce
Kromě Jewish theological seminary v New Yorku existují i další vzdělávací instituce konzervativního judaismu, např. Schechter Institute (hebrejsky מכון שכטר) nebo Conservative Yeshiva (Konzervativní ješiva) v Jeruzalémě.
Masorti v České republice
V České republice se k hnutí hlásí organizace Masorti Česká republika o.s., která je součástí celosvětové organizace konzervativních Masorti komunit Masorti Olami. Má asi 60 členů. Sídlem organizace je Praha. Rabínem komunity je Ronald Hoffberg z USA. Koordinátorkou programu je Kateřina Vyžvaldová.
Masorti Česká republika je občanské sdružení, které v Čechách vyvíjí vzdělávací a kulturní programy, jejichž cílem je seznamovat českou židovskou veřejnost s hodnotami a myšlenkami konzervativního judaismu. Masorti nabízí pravidelné přednášky o judaismu, oslavy šabatu a židovských svátků, debaty na různá témata a neformální programy pro mladé členy tohoto občanského sdružení. O svých aktivitách pravidelně informuje na svých webových stránkách a ve svém týdenním zpravodaji.
Progresivní judaismus
Progresivní judaismus, v Americe známý jako reformní judaismus, ve Velké Británii zase jako liberální judaismus, vznikl ve čtyřicátých letech 18. století v Německu. Za jeho zakladatele považujeme Abrahama Geigera, obyvatele Frakfurtu nad Mohanem, jenž v letech 1863 až 1870 působil jako obecní rabín.
18. století se nese v duchu osvícenství, téměř v celé Evropě probíhaly revoluce (např. francouzská revoluce) a začínaly se projevovat první znaky nacionalismu. I tyto aspekty vedly ke vzniku progresivního judaismu. Můžeme si všimnout společných znaků, například hebrejština ztrácí své dominantní postavení při modlitbách a místo ní se začíná kázat v národních jazycích.
Abraham Geiger je spoluzakladatelem hnutí „vědeckého studia judaismu“, ke kterému sám přispěl. Věnoval se studiu biblických textů, což ho nakonec vedlo k tomu, že podpořil liberální názor, že judaismus podléhá vývoji stejně jako civilizace. Ortodoxii pokládal za vyhrocenou a neestetickou. Jeho snahou bylo vymýcení všech znaků, jež by Židy odlišovaly od ostatních národů. Proto se zasadil o již výše zmíněné kázání v národních jazycích, odstranění odkazů na návrat na Sijón z knihy modliteb a přeformuloval některé modlitby, které již neodrážely obecnou víru (například historické označení Boha jako toho, kdo křísí mrtvé, jím bylo změněno na pramen věcného života). Podobně jako ostatní reformátoři podpořil myšlenku instrumentální hudby při synagogální bohoslužbě, na jeho popud začaly vznikat synagogy, které neoddělovaly muže od žen. Dokonce uznával některé druhy práce při šabatu. Ovšem zároveň se rázně postavil proti myšlence přesunutí šabatu na neděli a odmítal i návrh na zrušení obřízky.
Samaritáni (hebrejsky: שומרונים, Šomronim; sg. שומרון, Šomron) jsou nábožensko-etnicko skupinou v Izraeli a na autonomních palestinských územích. Samaritáni patří mezi nejstarší etnické skupiny na Blízkém Východě, jejich původ se datuje až do r. 721 př. n. l., kdy asyrský král Salmanassar V. dobyl Samaří, hlavní město severoizraelského království, a odvedl většinu z deseti izraelských kmenů do vyhnanství. Dobyté území následně osídlil kmeny příchozími z Mezopotámie, jejichž příslušníci se poměrně záhy smísili se zbytky původního obyvatelstva a posléze přijali i jeho víru, byť v odlišné podobě, než jak ji praktikuje dnešní judaismus.
Samaritáni si jako etnikum nárokují izraelský původ a považují se za legitimní potomky izraelských kmenů Efrajim, Menaše a Levi. V čele komunity stojí velekněz, kterým se stává vždy nejstarší muž z kněžské rodiny, která svůj původ dovozuje až biblickému Áronovi.
Z původně početného národa se Samaritáni stali malou, uzavřenou komunitou, čítající podle cenzu z r. 2007 pouhých 721 lidí. Samaritáni jsou koncentrováni ve dvou centrech, ve městech Nábulus (Šechem) na západním břehu Jordánu a Cholon v Izraeli.
Původ Samaritánů
Hebrejské jméno Samaritánů, Šomronim, pochází od názvu města Samaří, hebrejsky Šomron. Sami Samaritáni ale udávají, že pochází spíše od slova שמרים, Šamerim, tj. „Ti, co střeží (Zákon)“. Podle údajů v Bibli vznikli Samaritáni smísením pohanského mezopotámského obyvatelstva se zbytky severoizraelských kmenů. Tito nově příchozí prý měli začít uctívat Hospodina a přijímat víru Izraelitů, ovšem pouze ze strachu před lvy, kterými Hospodin nově příchozí sužoval - z pohledu pozdější rabínské teologie tak byli Samaritáni potomci „konvertitů z donucení“, nebyli tudíž považováni za pravý Izrael.
Samaritáni sami uvádějí, že jejich vznik se datuje mnohem dále, do doby předkrálovské, kdy došlo ke schizmatu, kdy kněz Eli, zmiňovaný v Bibli jako vychovatel Samuela nechal přenést Archu úmluvy do Šíla, zatímco podle samaritánské měla spočívat na hoře Gerizim v duchu verše Deuteronomium 11,29: „Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu.“ Kolem hory Gerizim, která se stala později centrem samaritánského kultu, se měla soustředit hrstka věrných - שמרים, Šamerim.
Spory mezi Židy a Samaritány
První otevřené spory začínají po návratů Judejců - Židů - z babylónského zajetí, zvláště pak skupiny kolem Zerubábela a Jéšuy, která začíná znovu budovat jeruzalémský Chrám. Podle Bible měly ostatní národy, žijící tou dobou na území Izraele nabídnout navrátilcům svou pomoc, pravděpodobně tedy i Samaritáni - Zerubábel i Jéšua ovšem jejich pomoc odmítli.[1] Samaritáni se společně s ostatními národy snažili stavbu Chrámu zastavit, ale neúspěšně. Po této události měli Samaritáni postavit svůj vlastní „vzdorochrám“ na hoře Gerizim, podle archeologických vykopávek se tak stalo kolem r. 330 př. n. l.
Během seleukovské nadvlády bylo Samařsko pod přímým vlivem helenizace a samaritánský Chrám byl rovněž přejmenován na chrám Dia. Samaritáni byli podobně jako Judejci rozděleni mezi helenistickou frakcí, která se koncentrovala kolem helenizovaných měst, jako Samaří-Sebasté, a náboženské, sdržené kolem chrámu na hoře Gerizim. Pod seleukovskou nadvládou a vlivem zůstalo Samařsko až do r. 129 př. n. l., kdy území Samařska dobyl hasmonejský král Jochanan Hyrkán, Samaří vyplenil a samaritánský chrám zničil a srovnal se zemí. Zhruba tou dobou dochází mezi Samaritány a Židy k otevřenému nepřátelství.
Přesto v teologických záležitostech ještě dlouhou dobu neexistovaly mezi Židy a Samaritány závažnější rozdíly. Samaritáni, v Mišně a Talmudu nazývaní כותים Kutim, jsou považováni za ne-Izraelity, nicméně požehnání, pronesené Samaritánem, má stejnou validitu, jako požehnání pronesené Izraelitou. Ačkoli Židé a Samaritáni vzájemně neuznávali centra svého kultu, oba směry uznávaly svým způsobem fakt, že Samaritáni stejně jako Židé věří v jediného Boha a že Tóra je zjevené slovo Boží. K definitivní roztržce došlo pravděpodobně mnohem později, až za byzantské nadvlády.
Pod římskou nadvládou
Římská nadvláda dopadla tvrdě na Samaritány stejně jako na Židy, ale Samaritáni nebyli hlavní obětí dvou nezdařených židovských povstání - židovské války a Bar Kochbova povstání. Po povstání Bar Kochby v r. 135 dokonce obnovili svůj chrám na hoře Gerizim.
Povstání proti Byzanci
S nástupem křesťanství se Samaritáni ocitli v podobně tíživé situaci jako Židé. Byli pronásledováni, jejich víra není uznávána. V 6. století byl opět zničen samaritánský chrám. V roce 529 Samaritáni zahájili povstání pod vedením Juliana ben Sabara a zničili jako odvetu za pronásledování několik křesťanských obcí, jejich obyvatele pobili a kostely vypálili. Povstání za samařskou nezávislost ale proti tehdy nejmocnější říši světa nemělo naději na úspěch. Byzantský císař Justinián I. povstání nemilosrdně potlačil - pro Samaritány mělo povstání fatální důsledky. Tisíce Samaritánů byly zabity nebo prodány do otroctví. Z národa čítajícího několik set tisíc lidí se stala malá, bezvýznamná a nechtěná komunita a Samaritáni jako národ přestali existovat. Povstání mělo důsledky také pro židovsko-samaritánské vztahy - Samaritáni Židům nikdy neodpustili, že je v povstání proti křesťanům nepodpořili - pro Židy by ovšem účast v dalším, předem ztraceném povstání, znamenala jistou záhubu.
Islámská nadvláda
Ačkoli islám zařadil Samaritány mezi ahl al-kitáb, lid knihy (podobně jako židy a křesťany) a tito měli tedy status dhimmi (lidí druhého řádu), život malé uzavřené samaritánské komunity, navíc sevřené tvrdými vnitřními pravidly pod islámskou nadvládou nebyl snadný a Samaritánů stále ubývalo. Někteří Samaritáni byli zabiti při občasných nepokojích, řada z nich volila konverzi k islámu jako východisko z tíživé ekonomické a sociální situace. Během období křížových výprav byli Samaritáni stejně jako muslimové a židé pronásledováni a zabíjeni. Neutěšená situace pokračovala až do 20. století, kdy počet Samaritánů ve světě údajně nedosahoval ani počtu 150 lidí.
Moderní éra
Změna politické situace postavila Samaritány do obtížné situace. Část Samaritánů zůstala v Izraeli, větší část na území obsazeném Jordánskem ve svém starém sídle v Nábulusu. Samaritánům bylo grantováno právo na návrat (tj. Stát Izrael považuje Samaritány za „etnické Židy“). Status quo zůstal zachován i po šestidenní válce až do vypuknutí první intifády, kdy se Samaritáni z bezpečnostních důvodů z centra Nábulusu přestěhovali blíže izraelským osadám u hory Gerizím, do sídliště Kirjat Luza. Ačkoli palestinská samospráva garantovala Samaritánům místo v parlamentu, z důvodu nefunkčnosti palestinské vlády a tíživé ekonomické situace na palestinských územích se stále více prohlubují vztahy s Izraelem. Z důvod obav reakcí z jedné či druhé strany se Samaritáni snaží zůstat v izraelsko-arabském konfliktu nestranní.
Kromě politických problémů museli Samaritáni vyřešit další tíživý problém, který vznikl tím, že Samaritáni podle doslovné interpretace Tóry nepřijímají konvertity a sňatky tak mohly probíhat pouze mezi Samaritány navzájem. Z tohoto důvodu došlo k vývoji řady genetických vad, které populaci ohrožovaly. V současnosti tvoří samaritánskou populaci pouze čtyři rodiny (pátá vymřela ve 20. století). Aby zabránili postupující degeneraci populace, svolil představitelé Samaritánů, aby samaritánští muži mohli uzavírat manželství s ne-samaritánkami. Těmito ženami se stávají především židovské Izraelky pod podmínkou, že budou dodržovat samaritánské praktiky, které jsou zvláště pro ženy velmi přísné. Každé uzavřené manželsví je sledováno zdravotníky z nemocnice Tel ha-Šomer.
Náboženství a teologie Samaritánů
Samaritánským hlavním náboženským textem je Tóra, psaná samařským (starosemitským) písmem, ovšem s několika rozdíly oproti židovskému a křesťanskému kánonu. Samaritánský pentateuch oproti hebrejskému kánonu obsahuje několik zmínek o hoře Gerizím, mj. i v odlišné verzi Desatera, kdy je významu hory Gerizím věnováno 10. přikázání. Kromě tohoto textu mají i vlastní liturgickou a komentátorskou tradici. Některé svátky jsou slaveny jinak, než v rabínském judaismu, Roš ha-Šana, u Samaritánů jako Jom teru’a (den troubení) sice připadá na 1. tišri, ale není považován za Nový rok. Samaritáni také vykonávají zvířecí oběti na hoře Gerizím, zvláště pak oběť beránka na Pesach.
Principy samaritánské víry jsou následující:
• Bůh je jeden, stejný jako ten, kterého ohlašovali bibličtí proroci
• Tóra byla dána Mojžíšovi na Sinaji
• Místem, které si Bůh vyvolil ke svému přebývání, je Gerizím, nikoli Jeruzalém
• Někteří Samaritáni věří, že na konci dní má přijít Mesiáš a vzkřísí mrtvé
• Hlavní postavení jakožto vykladači Zákona a tradice mají kněží, nikoli učenci a rabíni (instituce rabínů u Samaritánů neexistuje)
• Samaritáni odmítají rabínskou tradici obsaženou v Mišně a Talmudu
Falašové
Etiopští Židé neboli Beta Israel („Dům Izraele“, hebrejsky: ביתא ישראל; ge'ez: ቤተ፡ እስራኤል Béta 'Izrá'é; známí také jako Falášové, či Felašové – amharsky „cizinci“ či „přistěhovalci“) jsou Židé, kteří žijí nebo jejich předkové žili v Etiopii. Současná židovská komunita v Etiopii má přibližně 100 osob.[1]
Etiopští Židé se sami označují jako potomky jednoho z deseti ztracených kmenů Izraele, které se ztratily po zničení Šalamounova chrámu, konkrétně kmene Dan. Další legendy je označují jako potomky hebrejského kmene, který se oddělil během exodu z Egypta či jako potomky doprovodu přiděleného králem Šalomounem legendární královně ze Sáby, či jejího syna Minilika I.
Většina soudobých vědců však tvrdí, že jejich původ, lze spíš nalézt ve vlivu semitské a židovské kultury, které pronikaly do Etiopie z Arabského poloostrova. Studie DNA přesvědčivě prokázaly, že etiopští Židé jsou po genetické stránce podobní jiným obyvatelům Etiopie a že tím pádem nejsou nijak příbuzní s ostatními Židy.[2] To ukazuje, že k judaismu zřejmě kdysi konvertovali.[3][4]
Historie

Historie etiopských Židů není možné rekonstruovat před 13. století. Jediné co se ví před tímto obdobím je to, že tato skupina praktikovala primitivní formu judaismu, jenž nebyla ovlivněna vnějšími vlivy, že nehovořili semitskými jazyky a že v 10. století ztratili nezávislost, když je porazil jeden z císařů dynastie Aksúm.
Lépe zaznamenaná historie etiopských Židů začíná roku 1270, kdy bylo obnoveno semitsko-křesťanské království, tzv. Šalamounovská dynastie. Podle etiopských kronik se místní Židé v dobách centralizujícího režimu císařů snažili udržet si autonomii. Pod vedení svých králů a královen sice prohráli mnoho bitev, ale vždy byli schopni se znovu pozvednout. Falašská vláda padla, když nastala obnova křesťanské císařské moci společně s portugalskou intervencí.
Původní náboženské a sociokulturní rysy etiopské židovské komunity se vyvinuly v průběhu 14. a 15. století. Tehdejší vláda podporovala misionářství mezi Faláši a tito misionáři následně vyvolali celou řadu reforem a vznik literatury v jazyce ge'ez. Po zákazu vlastnictví půdy nekřesťany z 15. století se Židé stali izolovanou horskou komunitou.
Poté co byli Falášové zbaveni politické organizace se z nich stala jedna ze skupin žijících na pokraji etiopské společnosti. V této době se také mnoho etiopských Židů obrátilo na křesťanství. Za důvod jejich přežití se uvádí zejména styky se západem. Jako důsledek přijetí západních misionářů je patrné následování jednoho z pseudomesiášů, kterého mnoho etiopských Židů následovalo na dlouhém pochodu do Palestiny, na němž však většina zmizela. Velikost etiopské židovské komunity se v 19. století odhaduje na zhruba 200 000.
Židovské náboženské instituce neměly vůči Falášům jednotný názor. Hlavní izraelský rabinát je uznal za Židy až roku 1973. V následujícím roce, kdy skončila císařská vláda Haile Selassieho, se situace Falášů stala nesnesitelnou. V průběhu 80. a začátkem 90. let tak proběhly operace Mojžíš, Jozue a Šalamoun, při kterých izraelská armáda, ve spolupráci se CIA, přemístila prakticky celou etiopskou židovskou komunitu do Izraele.
Současnost
Etiopští Židé, kteří se usadili v Izraeli, se potýkají s problémy s integrací do izraelské společnosti. Bylo vynaloženo velké množství veřejných peněz, které byly použity na integraci, ale pokrok je pomalý. Částky vydané v roce 2007 ukazují, jak vážné sociálně-ekonomické rozdíly přetrvávají mezi etiopskou populace Izraele a zbytkem izraelské společnosti: Etiopané žijí v chudých čtvrtích, čelí rostoucí nezaměstnanosti, a mají nejvyšší procento neúspěšných studentů středních škol ze všech židovských skupin v Izraeli. Průměrný příjem na obyvatele mezi etiopskými Židy je 2000 NIS měsíčně, což je zhruba polovina průměrného příjmu ostatních izraelských Židů a dokonce i výrazně nižší, než u arabské populace. Etiopské děti často zaostávají v základních školních dovednostech jako je čtení, psaní a počítání. V důsledku toho zhruba 40 procent etiopských dospělých v produktivním věku nemá jiné než základní vzdělání. V chudých čtvrtích se dramaticky zvyšuje užívání drog a trestná činnost je na vzestupu.
Karaité (hebrejsky קָרָאִים,בני מקרא,בעלי מקרא, Kara'im, Bnej Mikra, Ba'alej Mikra; arabsky Qaraijjun, doslova: Písmáci, Synové Písma, Vlastníci Písma) jsou židovským hnutím, někdy označovaným za sektu, které existuje od 8. století. Doktrína karaitského judaismu je charakteristická odmítnutím ústní Tóry a uznáváním pouze Tanachu (Starý zákon) jako normativního zdroje veškerých pravních a náboženských tradic, čímž se odlišuje od hlavního směru judaismu, který je označován jako rabínský judaismus. Název pochází z hebrejského kořene קרא - „číst“.
Původ karaitů
Skupina je jako „karaité“ nazývána až od 9. století. Jádro karaitského hnutí tvořila skupina nazvaná Ananité, podle svého zakladatele Anana ben Davida. Karaité vznikli spojením různých směrů nalézajícími se v babylónském a perském židovstvu, ať už v předislámské nebo islámské době, které se více či méně vzpouzely autoritě babylónského exilarchátu. Kromě Ananitů skupina absorbovala také skupiny jako Isawité (následovníci falešného mesiáše Abu 'Isa al-Isfahani) nebo Judghanité (následovníci jiného falešného mesiáše Jughdana – Jehudy, kteří byli silně ovlivněni šíitským islámem) a možná i pozůstatky skupin, které existovaly ještě v dobách Druhého Chrámu, jako Saduceové a Boethusiáni, jejichž jednotícím elementem byl odpor vůči tradici v takové podobě, v jaké ji hlásala rabínská většina soustředěná kromě exilarchátu v Babylónii a patriarchátu v Izraeli.
Sami karaité tvrdí, že jejich původ sahá až do dob rozdělení izraelského království, kdy byla skutečná a jediná správná tradice předána potomkům kněze Sádoka, od nějž svůj původ odvozují Saduceové.
Rabanité naopak tvrdí, že Anan založil novou sektu pouze z důvodu uražené pýchy, když byl jeho mladší bratr Chananja zvolen exilarchou místo něj a Anan se proti němu vzbouřil. Když byl za tento svůj čin chalífou uvězněn, mělo se mu ve vězení dostat rady, aby chalífovi řekl, že není heretikem, nýbrž zakladatelem nového náboženství. Anan byl propuštěn a mohl začít své působení.
Rané dějiny karaitů
Ananova „reforma“ nebyla v pravém slova smyslu reformou. Znamenala sice zavržení rabínské tradice formulované v Mišně a Talmudu, ale některé věci do karaismu zahrnula (například doktrínu stěhování duší nebo celoměsíční půst podobný islámskému půstu v měsíci Ramadán) a navíc s rabínskými usanoveními odstranila i řadu rabínských „zmírně