Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

SCIENTIA EST POTENTIA

 
 

Protestantství

Protestantismus je označení pro skupinu křesťanských církví, sekt a menších náboženských skupin (směr křesťanství), který se odštěpil z katolické církve po vystoupení Martina Luthera (1517) a který se odvolává na reformaci 16. století.[1] Je pro něj typický důraz na Písmo jako zdroj zjevené Pravdy, vůči katolictví se vymezuje mj. popřením církevní tradice jakožto dalšího zdroje zjevení rovnocenného Písmu (Lutherova zásada sola scriptura).
Protestantské (nebo evangelické) církve je označení luterských a reformovaných křesťanských církví, tedy církví vzniklých po vystoupení Martina Luthera (1517). Církve čerpající primárně z Lutherova odkazu se nazývají luteráni (Augsburské vyznání). Protestanté navazující zejména na odkaz Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho se nazývají kalvinisté nebo reformovaní (Helvetské vyznání).
Protestant (evangelík) (jiné je evangelikál) je společný název pro obě tyto skupiny, k protestantismu se řadí i anglikánská církev a menší církve a sekty, např. baptisté, anabaptisté (neboli novokřtěnci, např. amišové, mennonité), presbyteriáni, zaniklí puritáni, v českých zemích např. Jednota bratrská nebo Českobratrská církev evangelická.
Baptisté jsou křesťanským reformačním společenstvím církví. Jsou to evangelikálové – jediným zdrojem jejich víry je pro ně Bible, středem jejich učení je evangelium (víra ve spasitelnou moc ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše Krista), zdůrazňují nutnost osobně a vědomě vyznat svou víru ve křtu a velký důraz kladou na evangelizaci (šíření evangelia). Mají kongregační strukturu – každý místní sbor je samostatný a každý člen sboru se demokraticky podílí na jeho vedení. Jednotlivé sbory jsou většinou sdruženy do národních jednot, do kontinentálních seskupení (např.: Evropská baptistická federace) a Světového svazu baptistů. Název baptisté má svůj původ v řeckém slově βαπτίζειν, což znamená “ponoření” neboli křest.
Statistika
Po celém světě je více než 90 milionů baptistů (jen v USA 47 milionů členů). Velké svazy baptistů jsou také v Asii, Africe a Jižní Americe, například v Indii (2.4 milionů), Nigérii (2.3 milionů) nebo v Brazílii (1.2 milionu). Spolu s dětmi (baptisté křtí až na základě osobního vyznání víry) jsou baptisté společenstvím, které tvoří až přes 110 milionů lidí.
Dějiny
Anabaptisté - předchůdci
Baptisté se sami hlásí k radikálnímu křídlu protestantské reformace, které v 16. století začalo udělovat křest teprve v okamžiku, kdy byl věřící schopen osobně a vědomě vyznat svou víru (baptisté tedy nekřtí nemluvňata). Pokud byl křesťan pokřtěn jako malé dítě, byl (a je) u baptistů znovu křtěn až poté, kdy sám za sebe svobodně vyznal křesťanskou víru. Pro tuto praxi se jim dostalo označení anabaptisté čili novokřtěnci.
Pro své přesvědčení byli novokřtěnci pronásledováni; ze Švýcarska a Německa se dostali též na jižní Moravu, ke byli označováni jako habáni, zakládali zde „bratrské dvory“ a jejich počet dosahoval až 50 000 členů. Z českých zemí však museli odejít v období rekatolizace po bitvě na Bílé hoře.
Evropa
První baptistický sbor, v moderním smyslu, se shromáždil roku 1611 v Londýně. Jeho bezprostřední kořeny jsou v malé skupině věřících v Anglii, která se v době anglické reformace v 16. století oddělila od státní církve. Několik jejích zakládajících členů žilo po nějakou dobu v Holandsku, kde spolu s Johnem Smythem usilovali o náboženskou svobodu a kde byli ovlivněni reformačním hnutím na kontinentě, zvlášť mennonity, potomky staršího anabaptistického hnutí. Sbory baptistů v Evropě (mimo Velkou Británii) byly založeny převážně v 19. století. Dnes jsou Jednoty baptistů v téměř každé evropské zemi.
USA
Největším rozvojem prošli baptisté utíkající z Evropy za náboženskou svobodou do USA. Dnes jsou tam po katolících největší církví (17% obyvatelstva). Silné zastoupení mají zvlášť v jihovýchodních státech.
Česko
Na našem území začaly vznikat baptistické sbory před více než sto lety díky německým a americkým misionářům. První český baptistický sbor vznikl v Hleďsebi u Veltrus v roce 1885. Dnes mají baptisté v České republice asi dva a půl tisíce členů ve 37 sborech – Bratrská jednota baptistů.
S ostatními křesťanskými církvemi sdílejí baptisté tzv. apoštolské vyznání. Jako členové sboru mohou být přijati pouze ti, kdo prožili „znovuzrození z Ducha svatého“ a vyznali svou víru ve křtu ponořením do vody. Vstupem do sboru na sebe berou závazek žít podle nároků Božího slova.
Baptisté věří, že každé společenství křesťanů, každý místní sbor je církví v pravém slova smyslu. Každý místní sbor je samostatný a nezávislý na jiných sborech nebo na nějakém nadřízeném orgánu. S těmi, kdo sdílejí stejné přesvědčení, se sdružují do národních a mezinárodních svazů, ( čímž však nevytvářejí nadřízený orgán ).
Baptisté se nikdy nechtějí pokoušet přivést někoho k víře donucením. Rozhodnutí víry musí učinit každý naprosto dobrovolně. Právě mezi baptisty vzniklo jedno z prvních hnutí za náboženskou svobodu - vyznávají, že před Bohem je za svůj život zodpovědný každý sám za sebe. Vzhledem k tomu, že odmítají jakékoliv násilí ve věcech svědomí, požadují také důslednou odluku církve od státu. Věří, že spojení církve a státní moci bylo v dějinách církvi vždy ke škodě. O důsledném uplatnění tohoto principu v praxi probíhá v současné době mezi českými baptisty diskuse ( např. o pobírání státní dotace na platy duchovních ).
Nejvyšší autoritou pro víru a život je Bible - Písma svatá Starého a Nového zákona jsou pro ně Božím slovem.
Stane-li se někdo členem baptistického sboru, stává se tím také součástí misijního hnutí - každý baptista je misionářem. Misie znamená šíření radostné zvěsti - evangelia o Boží lásce, o odpuštění hříchů a věčném životě díky oběti Pána Ježíše Krista. Misie však také zahrnuje ochranu slabých a bezmocných, pomoc v nouzi, šíření pokoje. Obojí, sociální pomoc i evangelizace, jsou nedílnou součástí misie. Baptisté chtějí i tímto způsobem vyjádřit, že v Ježíši Kristu mohou všichni nalézt plný život.
Církev bratrská (CB) je reformovaná a evangelikální církev, která vznikla roku 1892 sloučením Svobodné evangelické církve české (založena 1868) a Svobodné reformované církve (založena 1880). Působí v České republice a na Slovensku. Při sčítáních lidu v roce 2001 se k církvi bratrské přihlásilo 9 931 obyvatel ČR (včetně dětí přihlášených rodiči) a 3 217 obyvatel Slovenska.
V současné době se česká část církve člení na 69 sborů sdružených v 11 seniorátech[1] a předsedou Rady církve bratrské je Pavel Černý, Th.D., který je zároveň předsedou Ekumenické rady církví v České republice, jíž je církev bratrská členem. Dále je církev členem též České evangelikální aliance.
Církev bratrská vznikla roku 1882 sloučením Svobodné evangelické církve české (založena 1868) a Svobodné reformované církve (založena 1880). Její původní jméno znělo Svobodná církev reformovaná, v roce 1919 se přejmenovala na Jednotu českobratrskou a v roce 1967, po sloučení s několika dalšími menšími denominacemi, přijala současné jméno Církev bratrská.
Církev bratrská je větví křesťanské církve navazující na českou i světovou reformaci. Tvoří ji otevřená společenství lidí, kteří věří v Ježíše Krista jako Božího Syna a svého zachránce, přijímají Bibli za měřítko víry, učení i života. Sbory Církve bratrské vidí svůj úkol ve vyznávání křesťanské víry, ve vedení k této víře, ve vytváření společenství věřících a v praktické pomoci potřebným lidem.
Organizačně se církev člení na sbory, které mají značnou míru autonomie. Obecně závazné dokumenty vydává celocírkevní Konference kazatelů a zástupců sborů, která též volí na čtyři roky sedmičlennou Radu církve bratrské – svůj výkonný orgán. V čele Rady stojí předseda a tajemník, kteří ji reprezentují navenek. V současné době působí Církev bratrská v České republice a na Slovensku, formálně je přitom rozdělena na dvě samostatné církve, pro každý stát jednu.
Církev bratrská je členkou Mezinárodní federace svobodných evangelikálních církví, Společenství evangelických církví v Evropě, Konference evropských církví, České evangelikální aliance a Ekumenické rady církví. Provozuje nakladatelství Oliva a Evangelikální teologický seminář v Praze a vydává měsíčník Brána (dříve Bratrská rodina). Krom toho je činná v charitativní oblasti.
V roce 2005 měla církev v České republice 62 sborů, 11 samostatných kazatelských stanic a 90 kazatelských stanic. Do církve patří 9.368 členů, dětí a přípravných členů. V církvi pracuje 90 kazatelů a vikářů. Ve Slovenské republice má Církev bratrská 13 sborů, 30 kazatelských stanic a 2.235 členů a dětí
Církev československá husitská (zkratky CČSH nebo CČH, do roku 1971 pouze Církev československá) je křesťanská církev vyhlášená 8. ledna 1920. Jde původně o specificky českou národní církev, jejíž působení je omezeno prakticky jen na dnešní Českou a Slovenskou republiku. Podle sčítání lidu z roku 2001 se k ní hlásí v Česku 99 103 věřících[2] a na Slovensku 1 696 věřících.[3] Je postavena na zásadách presbyterních s prvky episkopálními; od roku 1994 se hlásí k Leuenberské konkordii.
Církev československá husitská za zdroje své nauky označuje snahu o návrat k prvotní církvi či k pravému jádru křesťanství. Podobně jako Českobratrská církev evangelická se považuje za pokračovatelku učení Mistra Jana Husa a husitství, které je zde pokládáno za specificky českou formou křesťanství. Nauka církve vychází ze závěrů radikální části české katolické moderny vedené Karlem Farským a dalšími katolickými duchovními, kteří se na přelomu let 1919 a 1920 odštěpili od římskokatolické církve.
1. Úcta k vědecké pravdě a otevřenost vůči světu: Podle CČSH je poznávání konečné a jediné Pravdy pouze částečné. Pravdu chápe nejen jako princip poznání, ale jako odpovědný vztah k Bohu i k člověku. Co je pravdivé, je i dobré (charakter etický); co je pravdivé, je i krásné (charakter estetický). S tím souvisí kladný a porozumivý vztah ke světu vůbec. Věrné zvěstování evangelia současnému člověku znamená dějinnou tvořivou moc.
2. Apostolicita a reformační charakter: Obojí chápe duchovně. Apoštolskost církve je určena věrným uchováváním a předáváním ryzí biblické zvěsti a její aktualizaci oživující mocí Ducha svatého. Reformační charakter spočívá v neustálém pročišťování církevní tradice na základě biblické zvěsti pod normou Ducha Kristova.
3. Zpřítomnění jako liturgický princip: Sám živý Kristus, který se z Otcova příkazu a podle svých slibů v moci Ducha svatého spásně zpřítomňuje při svátostném jednání církve, si z ní činí své tělo na této Zemi.
4. Presbyterní zřízení s episkopálními prvky: Vychází z obecného kněžství Kristova lidu. Služby kněžství celé obecné církve Kristovy jsou přenášeny při svěcení kněžstva „na osoby způsobilé a osvědčené“, muže a od roku 1947 i ženy, aby byla zajišťována nezkrácenost a jednota tří Kristových úřadů (prorockého – učitelského, královského – pastýřského, kněžského – obětního). Služby jsou rozčleněny podle míry svěřené odpovědnosti na službu jáhenskou, kněžskou a biskupskou. Presbyterním zřízením se míní účast zvolených presbyterů (starších) na řízení církve.
Církev československá husitská se ve svém učení dává vést svědectvím a zvěstí Bible. Z církevní tradice přijímá to, co je s Písmem svatým ve shodě. Biblická orientace jí otevřela důležité poznání, že existuje jediná církev Kristova na celém světě, která je složena z křesťanů ve všech organizacích křesťanských církví
Základem církevního života jsou pravidelné nedělní bohoslužby s liturgií dr. Karla Farského. Bohoslužba má dva vrcholy – zvěstování biblického poselství Božího slova a zpřítomnění Krista jako živého Pána církve a skrytého Pána dějin ve společenství při večeři Páně.
Církev vysluhuje sedm svátostí – křest, biřmování, večeři Páně, pokání, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva.
Církev zajišťuje shromáždění duchovní péče o děti, mládež a dospělé a koná pravidelné biblické hodiny. Duchovní a jeho spolupracovníci se starají také o osobní duchovní péči, a to zejména při návštěvách v rodinách, u nemocných, osamělých, pozůstalých a dalších zájemců o setkání s představiteli církve. Duchovního lze požádat o tzv. pastorační rozhovor anebo o soukromou zpověď. Duchovní je vázán zpovědním tajemstvím.
CČSH od počátku působila na území celého Československa, ovšem ve skutečnosti představovala významnou skupinu pouze v českých zemích; na Slovensku byl její vliv velmi malý a omezoval se prakticky pouze na Čechy tam žijící. Podobně církev působila do roku 1939 na Podkarpatské Rusi. Tomu odpovídá i dnešní organizace církve – v Česku je tvořena asi 350 církevními obcemi, které se sdružují do 5 diecézí (pražské, brněnské, královéhradecké, olomoucké a plzeňské), zatímco území Slovenska pokrývá jediná diecéze (bratislavská) se třemi obcemi.
V současné době je základním dokumentem, jímž se církev řídí, Ústava Církve československé husitské přijatá v roce 2005 a prováděná Řádem duchovenské služby z roku 2005. Podle dokumentů je základní jednotkou církve náboženská obec vedená farářem nebo farářkou a radou starších. V čele církve stojí ústřední rada, složená ze zástupců diecézí, biskupové, představitel Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy a patriarcha. Ten je nejvyšším celocírkevním představitelem a je volený na 7 let. Charakteristickým rysem církve je spoluúčast laiků na vedení církve. Podle Ústavy má tedy církev presbyterní zřízení (účast zvolených presbyterů na řízení církve) s episkopálními prvky.
Každý stupeň církevní hierarchie (obec, diecéze, celocírkevní úroveň) má vedle personálních představitelů také shromáždění (Shromáždění obce, Diecézní shromáždění, Církevní sněm a Církevní zastupitelstvo jako dva zákonodárné orgány), správní orgán (rada starších, diecézní rada, ústřední rada) a také soudní a revizní orgány. Na úrovni obce tvoří shromáždění všichni členové, volená shromáždění na vyšších stupních jsou obsazena také virilními členy. Vikariáty, které tvoří mezistupeň mezi církevní obcí a diecézí, mají na rozdíl od ostatních stupňů církevní správy charakter výhradně organizační jednotky.
Obecné označení církevní stavby (např. kostela či modlitebny) církve československé husitské se zdůrazněním živého shromáždění se nazývá sbor, např. Husův sbor, a další.
Církev československá husitská vznikla pod názvem Církev československá se začala odštěpovat od římskokatolické církve o Vánocích 1919. Její vznik je spojen s politickými změnami po první světové válce, kdy nově vzniklá Československá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu. Římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století zejména v intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky a jako brzda politických ambicí českého národa To se projevovalo také v části samotné české katolické církve: někteří duchovní usilovali o přizpůsobení stále více se prosazujícímu nacionálnímu vnímání věřících, jehož vnějším projevem bylo užívání češtiny v liturgii a otázka postoje k náboženským problémům českých dějin. Tito tzv. katoličtí modernisté byli organizováni v Jednotě katolického duchovenstva, jež však nedosáhla uznání u vedení církve.
Po vzniku ČSR mezi lidmi šířil odmítavý postoj ke katolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci („pryč od Vídně a od Říma“) a znovu se obnovila snaha o její reformu zevnitř, zejména u modernistických kněží z Jednoty katolického duchovenstva. Vyvrcholením jejich snažení a opozice k církevnímu vedení byly o Vánocích 1919 bohoslužby v češtině, pro něž liturgii velice rychle připravil Karel Farský a zhudebnil Josef Pícha. Na 8. ledna 1920 byl svolán první sněm, na kterém byla oficiálně vyhlášena nová, „národně pojatá“ Církev československá. Vznik církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“, které její ustavující Sněm schválil 10. ledna 1920 a které bylo zveřejněno o den později, 11. ledna 1920. Státem byla Československá církev uznána 15. září téhož roku.
Charakter nové církve formovaný na jejích sněmech byl ovšem zpočátku nejasný. Řada představitelů zdůrazňovala také východní tradice českého křesťanství a s poukazem na staroslověnskou misii se orientovala na srbskou pravoslavnou církev. Také část veřejnosti považovala zpočátku hnutí církve československé za obnovenou církev katolickou-cyrilometodějskou, takže nikoho příliš nepřekvapovala její orientace na pravoslaví a slovanství. O tento směr se značnou měrou zasloužil jeden z vedoucích činitelů hnutí, Matěj Pavlík.[15] Jako většinový se však ukázal liberálně radikální směr vedený Farským. Rostoucí napětí kulminovalo v roce 1922, kdy Farský a Kalous vydali svůj Katechismus, který definoval základy věrouky církve. Pravoslavné křídlo jej odmítlo, pravoslavný biskup Dositej zastupující srbskou pravoslavnou církev o něm prohlásil, že jde o „panteistický katechismus“, který popírá všechna křesťanská vyznání.[16] Prosazení Farského vizí se dlouho setkávalo s odporem, neboť pravoslavní měli původně silnější postavení v moravské části církve. Farský ale využil odjezdu Pavlíka do USA a postupně Moravu za jeho nepřítomnosti ovládl. Pavlík se nejprve po svém návratu pokusil nový stav zvrátit a když zjistil, že se mu to nepodaří a Farský byl zvolen patriarchou, tak spolu se stejně smýšlejícími nakonec roku 1924 CČS opustil a přešel k pravoslaví.
V březnu 1939 byla CČS na Slovensku i v Podkarpatské Rusi zrušena. V Protektorátu byla CČS přejmenována na Církev českomoravskou, po osvobození se vrátila k původnímu názvu. Po květnu 1945 se do vedení církve dostala skupina prokomunisticky smýšlejících kněží a laiků (např. František Hub či Miroslav Novák), jež obvinila dosavadní vedení, že se za okupace zkompromitovalo, a prohlásila je za sesazené.
Ve vedení Státního úřadu pro věci církevní také stanul bývalý administrátor CČS František Hub a její bývalý farář Vladimír Ekart, kteří v SÚC představovali radikální křídlo, razící tvrdý postup vůči režimu nepříznivě nakloněným církvím. Ne všichni členové církve toto jednání akceptovali, někteří byli vězněni.
V roce 1968 se Československá církev přihlásila k demokratizaci politického života a postavila se také proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V církvi začal později postupný posun k postojům blízkým protestantizmu Roku 1971 se církev přejmenovala na Církev československou husitskou a roku 1994 podepsala Leuenberskou konkordii. V roce 1999 byla do olomouckého biskupského úřadu zvolena Jana Šilerová, která se tak stala první biskupkou z postkomunistické Evropy.
Vztahy církve s církví římskokatolickou jsou srdečné, ale jsou problémy se vztahem k vrcholným představitelům římskokatolíků. Církev si v dubnu 1999 zvolila svou první ženskou biskupku Janu Šilerovou, nicméně již v lednu 1999 kardinál Miloslav Vlk učinil veřejné prohlášení, kterým volbu ženy do biskupského úřadu odsoudil a zmínil budoucí zhoršení ekumenickým vztahů v důsledku této volby Po kritice ze strany CČSH římskokatolická církev se od jeho prohlášení distancovala a uvedla, že nehodlá oponovat této volbě. V roce 2000 se biskupského svěcení Jany Šilerové účastnili i představitelé římskokatolické církve
Na počátku 21. století otřásly církví dva skandály - nejprve spor mezi patriarchou Janem Schwarzem a ostatními biskupy, kteří se vzájemně obviňovali z neprůhledného hospodaření, zpronevěr a selhání v osobním životě, což vyústilo v červnu 2005 v rezignaci patriarchy na sněmu, který svolal, ale nezískal na něm podporu už v procedurálních otázkách. V roce 2006 bylo odhaleno, že ženatý pražský biskup Karel Bican požadoval sex po mladém muži, kterému pomohl z vězení a který byl na něm existenčně závislý. Biskup nejprve o záležitosti lhal a usvědčující nahrávku označil za podvrh, pravdu přiznal teprve poté, co si vedení církve chtělo udělat expertízu nahrávky.] Skandál podtrhlo, že Diecézní shromáždění Bicana v lednu 2007 těsně potvrdilo ve funkci i proti přání Ústřední rady CČSH a patriarchy, ale Ústřední rada jej v dubnu suspendovala a v listopadu abdikoval.[31]
Evangelická církev metodistická je křesťanskou církví hlásící se k odkazu světového hnutí metodismu. Zakladatelem tohoto hnutí byl v první řadě anglikánský duchovní a křesťanský teolog John Wesley (1703 – 1791).
John Wesley vždy chápal metodismus jako misii uvnitř anglikánské církve. Typickou systematičnost, podle níž dostalo celé hnutí název, můžeme najít u Zuzany Wesleyové, jeho matky. Ta měla pro každé ze svých dětí vyhrazen čas v týdnu k osobnímu hovoru. Během svých studií na Oxfordu se Wesley spolu s přáteli rozhodl scházet k četbě nového zákona v původním jazyce. Skupinka dostala hanlivý název „svatý klub“. Mladý Wesley horlil pro konání dobrých skutků a prohlubování zbožného života. Tato horlivost ho přivedla též, jako ordinovaného faráře, do Savannah v anglické kolonii Georgii. Zde si svými přísnými požadavky znepřátelil své farníky a po tomto neúspěchu se vrací zpět do Anglie. Komentuje to slovy „jel jsem obracet na víru indiány, kdo však obrátí mne?“ Při svém návratu se setkává s členy ochranovské jednoty bratrské, kteří jej zásadním způsobem ovlivnili. Ve středu 24. května 1738, asi v 20:45, byl Wesley ve společenství v ulici Aldersgate. Během četby Lutherovy předmluvy k Epištole k Římanům, právě když předčítali oddíl, v němž popisuje změnu, kterou Bůh působí v srdci prostřednictvím Krista, dospěl Wesley k osobní víře v Krista a hlubšímu pochopení učení reformace. Do té doby byla jeho teologie spíš teologií dobrých skutků, od té doby teologii víry, která vyústí do činění dobrých skutků. Znamená to kompletní změnu jeho teologie, obrat v životě i nové nasměrování celého hnutí. Wesley se krátce poté vydává přes Holandsko do Ochranova (německy Herrnhut). Zde je několik dní hostem jednoty bratrské. Podrobně si zaznamenává obsah kázání, osobní svědectví řady lidí, sborové zřízení a praxi sborového života, kterou pak v mnohém převzal pro své sbory.
Hnutím můžeme metodismus nazývat od čtyřicátých letech 18. století. Vzniká působením nejen Johna Wesleye a jeho bratra Charlese, ale i dalších kazatelů a misionářů, kteří cestují po Británii a Irsku, kážou a následně zakládají náboženská společenství pro duchovní rozvoj věřících. Tato společenství existují po celé Anglii, Skotsku, Walesu a Irsku ještě předtím, než se metodismus rozšířil do dalších anglicky mluvících států a do celého světa.
Typickým rysem metodismu byla sociální práce (navštěvování nemocných, pomoc chudým) ale i spoléhání na Boží moc a moc modlitby.
John Wesley upravil r. 1784 pro potřeby amerických společenství 24 článků víry anglikánské církve, později američtí metodisté přidali 25 článek o nezávislosti nového státu a r. 1939 byl přidán ještě nečíslovaný článek o posvěcení.
Metodismus v Čechách vznikl působením česky mluvících misionářů metodistické církve z Texasu. Kazatelé byli motivováni myšlenkou, že metodismus vděčí právě českým zemím jako kolébce jednoty bratrské mnoho za to, že John Wesley uvěřil působením ochranovských misionářů, a že by těmto zemím měli splatit svůj dluh. V roce 1920 byl vyslán Josef Dobeš do Prahy a byly dohodnuty tři oblasti působení: zvěstování evangelia, šíření křesťanské literatury a rozvinutí sociální práce. Lidé, kteří uvěřili při shromážděních konaných nejprve ve stanech, byli nejprve vyzýváni, aby se připojili k některé ze stávajících evangelických církví. Někteří se ale přihlásili k členství v církvi metodistické, a tak bylo v roce 1921 založeno několik sborů