Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

SCIENTIA EST POTENTIA

 
 

Starokatolická církev a Řeckokatolická církev

Starokatolická církev je křesťanskou církví založenou na liberálním katolicismu. Starokatolické církve v jednotlivých zemích jsou autokefálními církevními společenstvími. Některé z nich jsou sdruženy v Utrechtské unii starokatolických církví v čele s arcibiskupem v Utrechtu.
Starokatolická církev považuje za závazné sedm ekumenických koncilů prvního tisíciletí, stejně jako pravoslavní užívá Nicejsko-konstantinopolské vyznání bez Filioque. Církev uznává 7 svátostí. Církev odmítá dogmata, která vyhlásila římsko-katolická církev v průběhu druhého tisíciletí.
• Starokatolické církve v jednotlivých zemí jsou autokefální se synodním zřízením. Členové církve shromáždění na synodě volí biskupa, schvalují stanovy,rozhodují o všech podstatných záležitostech, volí synodní radu.
• Bohoslužby byly vždy vedeny v národních jazycích.
• Průběh eucharistické slavnosti (mše) není tak svázán předpisy jako v římsko-katolické církvi. Je kladen důraz na aktivní účast cele komunity. Přijímání eucharistie je zásadně podobojí.
• Není kněžský celibát
• Starokatolické církve v Německu, Nizozemí, Rakousku a Švýcarsku umožňují kněžské svěcení žen
• Individuální zpověď je dobrovolná
• Církev nemá restriktivní přístup k homosexuálům, avšak neumožňuje žehnání stejnopohlavních párů.
Nejstarší starokatolická církev je v Nizozemí. Od Římsko-katolické církve se katolíci v Nizozemí ovlivnění jansenismem formálně oddělili roku 1723. Specifické vlastnosti této „Malé církve“ můžeme vysledovat již před tímto datem, byly ovlivněny tím, že katolická církev musela v kalvinistickém Nizozemí působit v ilegalitě. Rozkol byl způsoben tím, že jezuité požadovali, aby nizozemská církev aktivněji vystupovala proti státu.
Od doby osvícenství se v německy mluvících zemích objevovaly reformní požadavky mezi katolickými duchovními, někteří z nich zakládali různá hnutí, která například v Prusku požívala legálního statusu. Prohlášení papežské neomylnosti na prvním vatikánském koncilu vyvolala zejména v Německu a Rakousku vlnu odporu. V roce 1871 se v Mnichově konal sjezd nesouhlasících duchovních, který můžeme považovat za počátek starokatolického hnutí. Vedoucí osobností byl mnichovský profesor teologie Ignaz Döllinger.
Nově ustavená starokatolická církev přijala apoštolskou posloupnost od zmíněné nizozemské „Malé církve“. Starokatolické církve v Nizozemí, Německu, Rakousku s Švýcarku spolu vytvořily Utrechtskou unii. V prvních letech existence církve byla zavedena bohoslužba v národních jazycích, přijímání pod obojí a po roce 1880 byl zrušen povinný celibát duchovních.
Roku 1931 byla uzavřena tzv. Bonnská úmluva mezi starokatolíky a anglikány, na jejímž základě existuje plné společenství mezi starokatolickými a anglikánskými církvemi (vzájemné uznávání svátostí).
Od roku 1996 umožňuje starokatolická církev v Německu udělovat kněžské svěcení ženám. Následně umožnily svěcení žen i církve v Rakousku, Švýcarsku a Nizozemí.
V Čechách, zejména v průmyslových městech severních Čech se starokatolické hnutí, vzniklé v reakci na vyhlášení dogmatu papežské neomylnosti roku 1870, rozšířilo již roku 1871. Varnsdorfský farář Anton Nittel se účastnil starokatolického sjezdu v Mnichově. Roku 1872 ve Varnsdorfu založil první starokatolickou farnost. Roku 1877 získala starokatolická církev v rakouské monarchii legální status. Roku 1880 bylo zřízeno biskupství pro rakouské starokatolíky (zatím neobsazené), od roku 1897 sídlilo ve Varnsdorfu. Správcem biskupství byl Miloš (Amandus) Čech. Další starokatolické farnosti vznikly v Desné, Jablonci n. Nisou, Šumperku…
Českojazyčná starokatolická komunita vznikla v Praze krátce před rokem 1900. Ta se snažila profilovat jako národní církev navazující na odkaz husitství a utrakvismu. Po roce 1918 směřovaly přestupy z římsko-katolické církve i do starokatolické církve, velký počet starokatolíků však přestoupil do československé církve (zejména v letech 1920–1922) či do pravoslavné církve (zejména v letech 1934–1938). Po rozpadu Rakousko-Uherska vzniklo starokatolické biskupství ve Vídni, varnsdorfské biskupství si ponechalo působnost na území Československa.
Ve třicátých letech vstoupily národnostní konflikty i do starokatolické církve. Tato církev byla stále z drtivé většiny sudetoněmecká, podle československých zákonů však musela úřadovat česky. Někteří starokatolíci se stali přívrženci nacismu, jiní se mu však postavili na odpor.
Poválečným odsunem německého obyvatelstva přišla starokatolická církev v Československu o většinu věřících i duchovních. Rovněž kladný vztah k německému nacismu byl jedním z důvodů problémů, které po válce církev měla. Po roce 1945 byla existence církve vážně ohrožena, některé kostely byly zabaveny. Augustin Podolák byl opakovaně zbaven státního souhlasu, nejprve jako správce biskupství v roce 1956, podruhé jako biskup na podzim 1971. Po krátké obnově církve v roce 1968 začal stát od roku 1971 církev tvrdě potírat, 6. ledna 1971 zakázal bohoslužby v Praze, poté v červnu biskup Podolák tajně vysvětil čtyři kněze (včetně Dušana Hejbala) a jednoho jáhna, na podzim byl biskup zbaven státního souhlasu a o Vánocích 1971 SNB při domovní prohlídce zabavila biskupské insignie, archiv a klíč od katedrály. Duchovní a věřící nekolaborující s režimem začali být státem šikanováni pomocí výslechů, vyšetřovacích vazeb a problémů v zaměstnání, navenek pak církev zastupovali lidé dosazení a tolerovaní státem, kteří ovládli zejména pražskou farnost, kde farář Miloš Josef Pulec koncem roku 1970 odmítl akceptovat, že byl biskupem odvolán ze služby, zatímco neformální skupiny kolem biskupa dále fungovaly podzemně. Biskup Podolák byl opět donucen vystěhovat se z Varnsdorfu, podzemní církev pak řídil ze svého nového bydliště ve Cvikově.
Po roce 1989 se biskup Augustin Podolák znovu ujal funkce, avšak například pražskou farnost stále ovládal kolaborantský kněz. Teprve 38. synoda dne 29. dubna 1990, tzv. Synoda obnovy, jasně prohlásila kontinuitu biskupské jurisdikce Augustina Podoláka a distancovala se od všech synod, orgánů a funkcí, které se pod záštitou komunistického státu konaly v rozporu se synodním řádem, a tuto deklaraci akceptovaly i státní orgány ČSFR. Na přelomu let 1990 a 1991 však biskup Podolák po úrazu zemřel.
Rozhodnutím 40. synody z 11. listopadu 1995 bylo sídlo biskupství přeneseno z Varnsdorfu do Prahy, jako katedrála slouží kostel svatého Vavřince na Petříně. Na konci 90. let pražští starokatolíci také zrekonstruovali kapli svaté Máří Magdaleny u Čechova mostu, která jim sloužila už v první polovině století. Do širšího povědomí se starokatolická církev dostala v období krize pražské katolické teologické fakulty (ta vyvrcholila v roce 2000), protože Ivan Štampach, s nímž fakulta v roce 1996 skončila spolupráci, v letech 1999–2002 působil ve Starokatolické církvi jako pomocný duchovní. Zhruba v téže době přestoupil ke starokatolické církvi i kněz a sociolog Jan Jandourek, který v ní působí dosud.
Celkem v České republice působí starokatolící na 16 místech (Praha, Varnsdorf, Jablonec nad Nisou, Desná, Tábor, Pacov, Pelhřimov, Strakonice, Soběslav, Havlíčkův Brod, Jihlava, Brno, Zlín, Šumperk, Břidličná, Český Těšín). Pražská farnost má 6 kněží a 3 pastorační asistenty a navíc v jejich kapli slouží i anglikánský kněz pro anglojazyčné věřící, pražská farnost užívá kromě kaple svaté Máří Magdaleny ještě farní rotundu Nalezení svatého Kříže, kapli svaté Rodiny, a komplex staveb na Petříně (kapli sv. Vavřince, křížovou cestu a další dvě kaple). Ostatní farnosti spravují vesměs farář nebo administrátor, v některých farnostech doplněný o kooperátora, pomocného duchovního, jáhna, pastoračního asistenta apod.
Prvním správcem rakouského biskupství ve Varndorfu byl Miloš Čech. Po jeho smrti v roce 1992 byl správcem Alois Paschek (později psán i Alois Pašek), který pak byl dne 16. července 1924 na 30. synodě zvolen prvním starokatolickým biskupem v Československu. 30. května 1939 odpřísahalo duchovenstvo starokatolické církve pod vedením biskupa věrnost Vůdci. Dne 29. června 1946 Alois Pašek zemřel. Po něm byl správcem biskupství zvolen Václav Jaromír Ráb, jehož po abdikaci v roce 1950 z rozhodnutí synodní rady nahradil mladý pražský kněz Augustin Podolák, v roce 1956 však byl zbaven státního souhlasu a donucený odstěhovat se z Varnsdorfu, následně prošel i vězněním a brutálními výslechy. Na 37. synodě v červenci 1968 byl Augustin Podolák zvolen biskupem a následně 15. prosince 1968 v Utrechtu vysvěcen, na podzim 1971 však přišel o státní souhlas (zemřel 7. ledna 1991).
23. února 1991 byl 39. synodou zvolen novým biskupem a 27. září 1997 v Praze vysvěcen Dušan Hejbal. Na základě dohody s anglikánskou církví je zároveň biskupem-ordinářem pro anglikánské věřící na území České republiky, pro tuto službu je mu jako biskup koadjutor přidělen anglikánský „Bishop of Gibraltar in Europe“ Geoffrey Rowell sídlící v anglickém Crawley

Řeckokatolická církev je katolická církev, která se vyznačuje vlastní organizační a právní strukturou a liturgií byzantského obřadu. Silné zastoupení má tato církev ve střední a východní Evropě (Polsko, Slovensko, Ukrajina atd.).
Název církve, jak se v Česku používá, je mírně zavádějící: správnější by byl „katolická církev byzantského obřadu“. Řeckokatolíci patří do katolické církve, uznávají autoritu papeže, sdílejí dogmatickou nauku. Liturgie je však slavena nikoli v latinském ritu, ale v ritu byzantském.
Reálně neexistuje žádná jednotná organizace se jménem „řeckokatolická církev“, jde o konglomerát autokefálních (samosprávních) řeckokatolických církví, podobně jako u pravoslaví, i když zde je navíc jednotící prvek v podobě papeže.
Velkým schizmatem roku 1054 bylo trvale narušeno společenství mezi východní a západní církví. V následujících staletích vznikaly pokusy obnovit jednotu církve. Snažil se o ni především 2. lyonský koncil v roce 1274 nebo ferrarsko-florentský koncil (florentská unie, 1439). K faktickému sjednocení alespoň menší části východních křesťanů s katolickou církví došlo až brestlitevskou unií v roce 1596, následně potvrzenou apoštolskou konstitucí papeže Klementa VIII. o unii východních křesťanů s římskou církví. Tímto krokem, který byl proveden na základě florentské unie, měli být pravoslavní, žijící na území polsko-litevského státu, podřízeni Římu (při zachování východních obřadů). Unie nesplnila svůj cíl, neboť ji uznala pouze menšina pravoslavných, kteří poté vytvořili řecko-katolickou církev. Ve svém důsledku vedla brestlitevská unie k rozštěpení pravoslavného obyvatelstva na Litvě a v Polsku a k jejich rozmíškám.
Řecko-katolická církev se později rozšířila do Itálie, na Sicílii a do Řecka.V našich zemích se tato církev začala formovat po roce 1649 na základě tzv. užhorodské unie, v níž se část pravoslavných duchovních a věřících na východním Slovensku a Zakarpatské Ukrajině podřídila Římu. Zdejší řeckokatolíci spadali nejprve do pravomoci lvovské eparchie (diecéze). Roku 1818 byla papežem Piem VII. ustanovena eparchie v Prešově. Pod pravomoc prešovského biskupa patřili po vzniku samostatného Československa řeckokatolíci celého státu. Pro české, moravské a slezské řeckokatolíky byla 16. prosince 1933 zřízena v Praze ústřední farnost u kostela sv. Klimenta. Prešovský biskup Pavol Peter Gojdič později zřídil vlastní farnost pro Moravu a Slezsko v Brně. Po 2. světové válce vznikají pomocné duchovní správy v Liberci, Tachově, Plané, Jelení, Mikulově a Bruntále.
Po inscenovaném Prešovském soboru 28. dubna 1950 komunistický režim řeckokatolickou církev v Československu zakázal a postavil mimo zákon; její věřící byli prohlášeni za pravoslavné. Mnoho řeckokatolických kněží bylo vězněno, mezi nimi i biskup Gojdič, odsouzený na doživotí, který v žaláři zemřel a jehož roku 2001 papež Jan Pavel II. beatifikoval.
Činnost řeckokatolické církve byla obnovena roku 1968, avšak její šíře zůstávala velmi omezená až do roku 1989. Po osamostatnění České republiky byl 1. ledna 1993 zřízen zvláštní vikariát pro české občany - katolíky byzantského obřadu. Biskupským vikářem se stal Ivan Ljavinec. Papež Jan Pavel II. na území České republiky vyhlásil 13. března 1996 apoštolský exarchát podléhající přímo pravomoci Apoštolského stolce, prvním exarchou se stal dosavadní biskupský vikář Ljavinec.
V České republice měla tato církev podle posledního sčítání lidu z roku 2001 7 675 věřících (0,075 % všech obyvatel ČR), což představuje výrazný nárůst (9,2 %) oproti sčítání z roku 1991, kdy se k ní přihlásilo 7 030 obyvatel. K zmíněným počtům je ovšem třeba připočíst zde pracující a dlouhodobě pobývající cizince řeckokatolického vyznání (zejména Slováky a Ukrajince), jejichž počet je církevními zdroji odhadován na desítky tisíc. Existuje zde 25 farností, ve kterých působí 35 kněží. Roku 2003 byl jmenován novým řeckokatolickým biskupem Ladislav Hučko